Vědecká studie o vánočních zvycích

Před dvěma lety v českých zemích prováděla průzkum vánočních tradic a zvyků skupina japonských vědců pod vedením Bajajaši Mrazikošiho. Studie je nyní pod názvem Kolik třešní, tolik višní dostupná na internetu.

Bajajaši Mrazikoši studoval Karlovu univerzitu v Praze, a to, co jeho spolužáci prováděli koncem prosince, jej přivádělo k nadměrnému úžasu. Jeho logicky pěstěný mozek nedokázal pochopit, jak se někdo může zabývat naprosto vědecky nepodloženými tvrzeními, z nichž mnohá vypadala jako pěkné bláboly.

Rozhodl se proto sestavit tým a jednotlivé vánoční zvyky prozkoumat. Členové jeho týmu posléze celý rok sledovali vybrané jedince, aby zjistili, zda se premisy vědeckého pokusu potvrdily, či nikoliv.

Jedním ze zvyků je nejíst na Štědrý den do setmění žádné jídlo, aby člověk viděl zlaté prasátko. Tuto premisu šlo ověřit hned na místě, a tak celý tým držel u pana Nováčka, sedláka z vesnice poblíž Hradce Králové, hladovku.

Najedli se skutečně až po setmění u štědrovečerního stolu, zlaté prasátko však neviděli. Respektive, Nováčkovic Pepíček jim ze soucitu nakonec udělal prasátko zrcátkem ze světla na zdi, ale vědecký tým to rozhodně neuspokojilo.

Až teprve notně přiopilý pan Nováček vysvětlil Bajajaši Mrazikošovi jeho fatální omyl ve vstupních datech a v nastavení celého experimentu. Vánoční zvyk platí jen pro ty, kdo Vánoce slaví. A Japonci vánoce neslaví, ergo kladívko, na Japonce zvyk neplatí, tedy nemohli vidět ani prasátko, co má zahnuté zuby nahoru.

Profesor uznal své pochybení, a od té chvíle výzkum soustředil jen na české občany. Jistému důchodci z Vysočiny strčil pod talíř rybí šupiny, aby vyzkoumal, zda se toho muže budou v příštím roce držet peníze. Důchodce byl zvolen prezidentem, což profesorovi poněkud zamotalo celý experiment, protože o politické funkci se pověra nezmiňuje.

Z experimentů profesor zcela vyloučil lití olova. Prohlásil, že jde o abstraktní umění, a tam si může kdokoliv představit cokoliv, jako posledně, když mu kartářka z lógru věštila koupi netopýra, jenže místo toho pan Mrazikoši letěl někam letadlem.

Naopak jej velmi zaujal zvyk vyžebraných patek z vánočky, a samozřejmě házení střevíce ke dveřím. Jak vědecký tým zjistil, i zde bylo těžko posoudit, zda byly přesně naplněny vstupní, a koneckonců i výstupní podmínky.

Jedna z dívek, která se podle házení střevíce měla vdát, se stala svobodnou matkou, druhá, která měla zůstat na ocet, uzavřela na zámku Průhonice lesbický sňatek, a ta třetí se sice měla také vdát, ale zase jí nerozkvetla barborka, což se podle profesora poněkud vylučovalo.

Ta třetí dívka se nakonec skutečně stihla v tom roce vdát, a na podzim zcela bez problémů rozvést, když z tohoto manželství její manžel, jinak známý muzikant a herec, vyváznul jen s tříletým pozorováním na psychiatrii. Kapela se samozřejmě rozpadla. V současné době třetí dívka brousí kolem nějakého miliardáře, který však naštěstí nemá kapelu.

Zkoumání se nevyhnulo ani třesení stromem. Profesora poněkud rozladilo, že na vesnici, kde experiment prováděl první rok, už měl málokdo psa, takže dívky třásly stromky sice statečně, ale odnikud se psí štěkot neozval.

Příští rok o Vánocích byl již profesor moudřejší a vyrazil s dívkami na sídliště, kde skutečně štěkalo psů požehnaně, a ze všech stran. Měl však zase problém najít nějaký strom, a tak od tohoto experimentu nakvašeně upustil.

Odmítl zkoumat i pouštění lodiček. Jediná osoba, která se uvolila podstoupit roční sledování svého života, zda se věštba z pouštění lodiček naplní, byla totiž povoláním letuška.

Nakonec ale experiment přece jen dovedl ke zdárnému závěru díky krájení jablíček. Zcela prokazatelně dokázal, že lidé, kterým se objevil kříž, neměli v následujícím roce ani těžkou nemoc, ani havárii, ani nezemřeli. Na druhou stranu 95letá babička, která v jablíčku rozkrojila hvězdičku, zemřela.

Díky tomuto konečnému důkazu profesor Bajajaši Mrazikoši odkázal vánoční pověry do říše pohádek.

Na druhou stranu nutno dodat, že si na Vánoce dal pod jmelím pusu s jednou českou dívkou, a dnes mají po svatbě a narodila se jim dvojčata.

21. 12. 2013

Autor: Jan Lipšanský