Internet jako stroj času

Stala se mi taková zvláštní věc. Hledal jsem cosi na internetu, až jsem narazil na jeden postarší článek, kde jsem potřebné dohledal. Na závěr článku mne však čekalo překvapení...

Než se k tomu překvapení ale dostanu, pojďme si připomenout, že k většímu rozvoji používání internetu v České republice došlo někdy kolem roku 1995. Například Česká televize měla své první internetové stránky v roce 1997. Vím to zcela přesně, protože jsem byl jedním ze tří lidí, kteří je zakládali.

Tehdy šlo samozřejmě o jednoduché stránky s jednoduchým zabezpečením linkou do jiného počítače s jinou IP adresou. Na webu byl program, hodně se vedly spory o teletext, protože ČTK se hodně zlobila, že bychom něco takového jako informace dávali veřejně všanc, takže nakonec se na webu teletext objevil v podobě automaticky obnovovaných JPGů.

Postupně se začaly přidávat stránky o jednotlivých pořadech. Dělal jsem třeba rozhovory s Arnoštem Vašíčkem o jeho seriálu Planeta záhad, na internetu byl kompletní soupis dílů včetně podrobných anotací.

Dnes už rozhovor ani průvodce epizodami na stránkách ČT nenajdete – prošly v roce 2000 a následně velkou proměnou. Ale přes Web Archive se dohledat dají.

Proč o tom píšu? Důvod je jednoduchý. Každý z nás dejme tomu od toho roku 1995 nějak na internetu působil. Třeba nebyly ještě blogy, ale každý zručnější měl své Geocities stránky nebo Yahoo e-mail.

Postupně začal český internet ožívat prvními filmovými magazíny, nyní již mrtvými, prvními recenzemi, ale i stránkami o sportu, cestování, pro ženy, seznamek co bylo, dokonce se objevují i stránky pro věřící. A to ani nezmiňuji různé chatovací služby.

Každý měl možnost prezentovat se tam, kde byla jeho doména. Nechci nyní lkát nad hřbitovy již neexistujících projektů a stránek. I když, některých je škoda a je mi líto, že neexistují. Ale spíše mi jde o to, že za těch 18 let člověk na internet napsal romány a umístil kvanta fotogalerií.

Čímž se dostávám k tomu překvapení z úvodu. Ano, našel jsem informace, které jsem hledal, v jednom postarším článku. A když jsem se podíval na konec článku, oblilo mne horko. Neboť jsem zjistil, že jsem ho psal já. Někdy před 12 lety!

Zcela mi vypadlo z hlavy, že jsem jej psal. Vypadlo mi z hlavy, o čem jsem psal. A ejhle, po dvanácti letech, jak se mi pomoc mého já z minulosti hodila. Internet fungoval jako stroj času.

Nedalo mi to a v Googlu jsem si zadal časový úsek od roku 1995 do roku 2000 (doufám, že víte, že jde v Googlu zadat časový úsek pro vyhledávání). Zjistil jsem, že jsem psal o ztracených městech a že mé články pár serverů převzalo. Našel jsem pár svých článků z PC Worldu o komunikacích té doby (třeba o satelitních telefonech Iridius, jež měly být budoucností mobilní techniky). Našel jsem své staré playlisty on-line rádií. Výsledek testu na Bunda stránkách. Anebo jsem zjistil, že mám heslo v kategorii filmových publicistů, o čemž jsem vůbec netušil, a potěšilo mne to. (Tak se tím teď chlubím, což mi snad laskavý čtenář promine.)

Objevil jsem dokonce své stařičké fotografie, kde jsem byl ještě hubený a měl dokonce hodně vlasů. Našel jsem tu fotku s Klárou Issovou, již jsem dlouho nemohl nikde najít, a na niž jsem byla samozřejmě patřičně hrdý.

Přišlo mi fantastické, že internet je vlastně obrovská schránka, časová kapsle. Potěšilo mne to i vyděsilo zároveň. Není nic příjemného setkat se se svým mladším já. A začít porovnávat. Nejen tu hubenost a vlasy. Ale třeba i to tehdejší nasazení a elán, mladickou radost.

A pak jsem si řekl, hele, ale co řekne moje já za dalších deset let? Tomu teda fakt nezávidím. A co moje já za dvacet let? Měl bych těm chlápkům, pokud se toho věku dožijí, nechat nějaký vzkaz. Kromě všech těch blbinek. Dlouho jsem o tom přemýšlel.

A vzkaz zní: Člověk je tak mladý, jak se cítí. A mladický elán a radost jsou dvě věci, které ti nikdo nevezme. Podívej se třeba na Castla.

1. 6. 2013

Autor: Jan Lipšanský