Lidstvu klesá IQ. A jak jste na tom vy?

Podle některých vědeckých studií lidstvu klesá IQ. Ostatně, sami jsme se o tom mohli nedávno přesvědčit, když náš stát po událostech v Bostonu chtěli bombardovat.

Není to tak dávno – v Bostonu vybuchly během maratonu v koších na odpadky bomby. Pachatelé, jak se zjistilo, byli z Čečenska. Na Facebooku (a nejen tam, i v některých lokálních amerických televizních zpravodajstvích) však zaměnili Čečensko za Česko. A vždyť je to jedno, ne? „Stejně jsou to sousedi,“ napsal na Facebook nějaký chytrolín komentář.

Každoroční přezkušování českých studentů nám však také nedělá dobré jméno. A když se setkáme s odpověďmi, kde si budoucí vysokoškoláci pletou Lenina se Žižkou, nebo netuší, kdy začala první světová válka, je to zlé.

Ne nadarmo se říká, že lidstvo, pokud se nepoučí ze svých chyb, je nuceno je neustále opakovat. Dnes máme Wikipedii, máme „ty internety“, e-knihy, teoreticky bychom všichni měli být vzdělaní a chytří, až by se profesorům na školách z toho hlavy motaly – ale prakticky je to bída.

Podle ještě dalších průzkumů totiž lidé nečtou. Respektive čtou – nějaké časopisy s hodně obrázky, bulvární tisk a pak ještě sem tam prvních pár stran aktuálního bestselleru – aby se neřeklo. Nejhorší na tom je, že díky tomu pak lidé neznají ani vlastní jazyk a píšou s mnoha hrubými pravopisnými chybami. Ale je jim to jedno – nastane čas, kdy pravopis nikdo nebude mít sílu kontrolovat.

Louis Pasteur prý kdysi řekl: „Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretoňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretoňská selka.“ Citát se sice vztahuje k víře, ale odhaluje onu skrytou moudrost tzv. selského rozumu.

Nebýt selského rozumu, nemáme dnes nic. Nemáme pivo, protože tupci by mohl kvasit chmel pětkrát za den, a ničeho by si nevšiml. Neměli bychom chleba, sýry, máslo, oblečení, brýle, lodě, auta – a ostatně ani počítače a internet.

Protože lidstvo získávalo znalosti pozorováním světa kolem sebe, posuzováním, všímáním si. Gravitační zákon by údajně také nevznikl, nespadnout jablko jednomu vědci na hlavu.

Je to neskutečný paradox – máme něco, o čem snily generace učenců před staletími. Celosvětovou databázi znalostí, novinek, postupů, historie, zkušeností či dovedností. A my jim nejen neumíme využívat, my ji často využíváme jen ke sledování drbů a klepů či jiných zbytečností.

Dokážeme rozhorleně sednout na lep komerčním médiím a proklínat prezidenta, že málem hodil šavli, vztekáme se nad žabomyším sporem s nějakým Putnou – ale to podstatné nám nějak uniká.

Kdysi dávno ještě žili investigativní novináři. Ti měli za úkol třeba půl roku, rok střádat informace k nějakému tématu, a pak přijít se skutečně exkluzivním článkem (jak i to slovo „exkluzivní“ zprofanovalo!) a odhalit nějakou dovedně skrytou špinavost.

Dnes je nutné vydat šedesát článků za minutu, jinak by snad čtenáři odešli jinam, kde chrlí šedesát jedna článků za minutu. Že jde o články recyklované, stokrát omleté, bez nápadu a vhledu, je snad zbytečné zmiňovat.

Investigativec měl za úkol dívat se pod povrch. Klást otázky. Hledat vazby. Klást si otázku komu ku prospěchu? Umíme to ještě dnes?

Přijde mi to neskutečné, že zrovna v dnešní době jsme rezignovali na vědění. Tituly se kupují v Plzni, profesorů prý máme, že bychom je mohli střílet, inflace titulů je neuvěřitelná. Ale skutečné vzdělávání se, skutečná touha po poznání z nás teď, když máme zdroje u nosu – vlastně u palce, pokud používáme chytré telefony nebo tablety -, tak ta touha z nás vymizela.

Přitom je stále co objevovat, stále se lze nechat okouzlit novými věcmi, jež se kolem nás dějí, a přemýšlet o nich. Abychom, když nám na hlavu spadne jablko, dovedli tuto událost spojit třeba s magnetismem Země a něco z toho vyvodit.

Dočetl jsem zcela nedávno všechny původní příběhy Sherlocka Holmese, včetně těch zapomenutých. Ačkoliv jde o vymyšlenou postavu (jejda, teď mi holmesologové dají!), její autor ji napsal podle skutečného člověka.

Jejich učitel na vysoké škole měl podobné dedukční schopnosti. A sám A. C. Doyle byl občas požádán, aby vyřešil nějaký případ, a povedlo se mu podobných vlastností využít. V dnešní době, kdy stačí pistole a forenzní detektiv s vynálezy budoucnosti, se ale na něco podobného nehraje.

Vyzkoušejte si sami své schopnosti na skutečném případu, který A. C. Doyle vyřešil jen přemýšlením. Jakýsi muž zmizel. Vybral ze svého účtu zůstatek čtyřiceti liber, jež měl prokazatelně u sebe, a vzniklo podezření, že byl kvůli nim zavražděn. Naposledy byl viděn v jednom velkém hotelu v Londýně, kam toho dne přijel z venkova.

Večer zašel na kabaretní představení, odtamtud odešel přibližně v deset hodin, vrátil se k sobě do hotelu, převlékl se z večerních šatů, jež byly druhého dne nalezeny v jeho hotelovém pokoji, a prostě zmizel. Nutno ještě znát, že hotely se zamykají o půlnoci, zhruba půl hodiny poté, co se z divadel a kin vrátí poslední hosté. Nikdo jej neviděl hotel opouštět, ale host z vedlejšího pokoje tvrdil, že ho v noci slyšel po pokoji chodit.

Jak by řekl Dušan Klein, nyní znáte všechna fakta a máte dostatek indicií, takže můžete vydedukovat sami, jak A. C. Doyle přišel na to, že muž je nyní zřejmě v Glasgow či Edinburghu, což se ukázalo být pravda.

25. 5. 2013

Autor: Jan Lipšanský