Degradace kultury a chameleózní baviči

Jistě profesionální moderátorka Michaela tuhle v hlavních zprávách na TV Nova kromě dalších zmatených výroků prohlásila, že papeže bude volit sbor papežů. Také si nebyla jistá, jestli je správně papežská garda, vatikánská garda nebo švýcarská garda.

Předtím zase ve Zprávách ČT veřejnoprávní reportér vyslaný do Říma popisoval poslední veřejné vystoupení Benedikta XVI. slovy: „...papež vylezl na balkón...“ Sice se oba moderátoři vzápětí omluvili, ale pachuť a pocit, že dneska může moderovat každý blbec, zůstala.

Jako kdyby média ovládli blogeři nebo autoři komentářů pod různými články toho nejhoršího kalibru – pravopis jde stranou, znalosti má dotyčný redaktor načtené v rychlíku z Blesku, něco jako kontinuita, širší souvislosti nebo „jít věcem na dřeň“ neznají.

Kdysi na gymplu mne profesor Tomáš Měšťánek naučil vnímat umění nejen logicky, ale citem. Pamatuju si to dodnes, pouští nám na gramofonu píseň Blázen a dítě od Jiřího Suchého v podání Hany Hegerové.

Vím, že se mi písnička zvláštním nostalgickým způsobem, který tehdy nedokážu pojmenovat, líbí, ale soustředím se jako správný středoškolský inťoš na text, snažím se jej moudře rozebrat a zjistit, o čem je. Písnička skončí a mám v hlavě zmatek. Žádné rozuzlení zápletky?

Zvoní, prof. Měšťánek balí gramofon a desku, jdu k němu a rozpačitě se ptám, o čem ta písnička jako že byla, o čem byl ten příběh? Vždyť jen někam šli a umřeli a nic se nestalo.

On se na mne podívá takovým zvláštním způsobem a říká, že tahle písnička je spíše pro pocit. A že některé písničky jsou ne o příběhu, ale pro pocit. A teprve tehdy mi to docvaklo. Inu, co chcete po středoškolském inťošovi.

Dnešní degradace kultury postoupila natolik, že nikdo v podstatě ani netuší, kdo je Suchý, kdo Hegerová, a co znamená pocitová píseň nebo film. Po příjemném překvapení v podobě filmu o Jacku Reacherovi jsem začal tuhle číst první z knih Lee Childa o tomto svérázném řekněme vyšetřovateli.

Zkušeně napsaný thriller, promyšlený, s úspornou stavbou vět, dobrou prací s napětím i popisem, jen občas jsou tam zbytečně protahovací a prodlužovací, a tedy nudné scény. Ale hlavně jsem díky knize objevil tři nové bluesmany, jež jsem neznal a jejichž muzika se mi hodně líbí. Vlastně už chápu, proč čeští folkaři z amerického blues vycházejí.

Ti bluesmani tvořili, protože museli ze sebe dostat ten pocitový přetlak – vyrovnat se tak s tou svou toulavou duší a s krajinou, kterou procházeli, a s lidmi, které potkávali. A ne vždy se jim vše líbilo.

Věděli jste, že jistý Van Gogh (ten, co si řezal to ucho), nikdy neprodal jediný obraz, respektive prodal, ale za nijak závratnou sumu? Zemřel v chudobě. Maloval, protože musel, nutil ho vnitřní tlak umělce. Nemaloval pro byznys.

Dnes patří oblasti literatury, výtvarnictví, televize, filmu, divadla, médií i internetu jedině dobře promyšlenému obchodnímu kalkulu. Využívají se k sebepropagaci, výrobě rádoby hvězdiček a rádoby celebrit, k novým formám reklamy, jakými jsou třeba virální kampaně, na něž tak rádi často skočíme.

Přitom skutečné osobnosti a skuteční herci odcházejí a místo nich zde máme jen chameleózní „baviče“ a ony „celebrity“, kteří jsou zaměnitelní kus od kusu. Manželka se ráda dívá na televizi a já když dělám na svém počítači, sedím žel poblíž, takže těm blábolům nelze uniknout. Takto mám odposlouchané i Ordinace, Ulice a Gymply. A když člověk slyší jen ty dialogy, zní naprosto stejně, jedno, jak se ten seriál jmenuje. I ty postavy jsou často stejně schematické a zaměnitelné.

Rozplýváme se nad komiksy, točí se podle nich filmy, ale zapomínáme, že jde většinou jen o povrchní výplach mozku. Hodně lidí rádo tvrdí, že si musí odpočinout a vypnout mozek. Podezírám je však, že jej nikdy nezapnuli.

Podle toho vypadají i kdysi seriózní deníky nebo televizní zprávy. Banda blogerů s vypnutým mozkem blábolí většině národa, která se právě dívá, naprosté nesmysly. A je otázkou, co je horší. Zda ty nesmysly z úst moderátorů, nebo to, že diváci jim to spolknou i s navijákem a nic je netrkne, že je něco špatně.

Přestali jsme používat pocity, zaměřili jsme se jen na to vnější. Přestali jsme používat mozek a tupě kýveme na vše, co nám kdo řekne v televizi nebo novinách. Malíři třeba kdysi chodili po ránu malovat obrazy – když se z lesů zvedala mlha a tajuplně halila okolní krajinu. Nebo v noci vyrazili ven a namalovali hvězdnou oblohu.

Spisovatelé psali o niterných pocitech. O tom, jak s námi mohou zametat velké korporace a jak sami rádi sedneme na lep Velkému bratrovi. Řešili problémy lásky, osudovosti, ztráty identity, smrti, ale i radosti. Dnes se řeší maximálně Voldemortova pomsta nebo zda v Sin City 2 bude hrát Bruce Willis.

Zapomněli jsme, co bývalo podstatou člověka – neustálé hledání, kladení si otázek, zkoumání světa i lidí kolem nás. A vyjádření se k tomu třeba uměleckou formou. Nikoliv 180znakovým tweetem.

Snad alespoň ta příroda letos nezklame a pojede ve starých kolejích. Snad se v přírodě také něco nezměnilo k horšímu, povrchnějšímu. Protože už jsem dlouho neviděl sluníčko. Myslíte, že ještě žije?

2. 3. 2013

Autor: Jan Lipšanský