O rybárně a vymazaných datech

Když jsme kdysi pracovali a měli redakci on-line magazínu Worldonline ještě v jednom z těch prosklených firemních paláců v Krakovské ulici, chodil jsem občas na obědy do pasáže Jiřího Grossmanna, kde přímo proti pokladně divadla provozovali rybárnu.

Vypadala spíše jako bufet. Umakartové stoly, a nejprve jste si museli vystát frontu na podtác a příbor, a pak na jídlo. Rybí speciality měli skutečně skvělé, a navzdory bufetovému stylu měla rybárna i příjemnou atmosféru.

Navíc byly stoly rozestaveny tak, že vás v podstatě nikdo nerušil. A jen zde vedle sebe seděli u stolků chlápci v montérkách, a pak pánové v oblecích. Samozřejmě také ti mezi, jako já.

V práci jsem pak sedával dlouho do noci. Znáte to. Chcete toho co nejvíce vydat, i když šlo jen o internetový magazín, připadáte si důležitý a nenahraditelný. Někdy jsem zde seděl i v sobotu, což moje manželka nenesla lehce.

A tak jsem tedy těžce souhlasil s tím, že odjedeme na týdenní dovolenou na hory. Před odjezdem jsem si zašel do pasáže na oběd, a druhý den hurá na vlak a do Krkonoš.

Nervózně jsem si s sebou bral mobil, značky Bosch, jenž patřil tehdy k výkřikům techniky. Sice jsem připravil do redakčního systému články dopředu a zadal kolegům příkazy, co a jak, ale měl jsem jistotu, že beze mne to nepůjde.

Proto ten mobil. Mínil jsem jím kontrolovat vydané články, a zda je vše v pořádku. Jenže v penzionu Hájenka, kam nás vezl majitel z Pece pod Sněžkou rozkvedlaným gazíkem s dírou v podlaze, se nedal najít signál. 

Respektive dal, v jednom koutě nahoře za skříní ve vstupní chodbě. Ale to by si člověk vykroutil hlavu. Ještě pak na Liščích hřbetech se dal chytit signál mobilního operátora z Polska, ale zase tehdy činily ceny za roaming skutečně vysokou částku.

Nejprve jsem prskal, a pak, tváří v tvář realitě, se vzdal. Nešlo nic dělat, nemohl jsem nijak kontrolovat svou práci v Praze, rozhodl jsem se tedy si užít volno

Šlo tehdy o jednu z nejkrásnějších dovolených. S manželkou jsme sešli do Černého Dolu a pořídili si tam na pokoj láhev ferneta, prošli se každý den ke Kolínské boudě na borůvkové koláče, prošli jsme i blaty na Černou horu, a i když máme oba strach z výšek, zvládli jsme lanovku dolů do Jánských lázní i zpět. Zašli jsme na Výrovku, na Tetřeví boudy na grog, hledali pramen Labe, pomník Hanče a Vrbaty i Růženčinu zahrádku. Příjemně jsem si odpočinul.

Po návratu do práce jsem měl pocit, že netuším, co je to zač ta plechová krabice na mém stole, co jí všichni říkali počítač. Ani jsem se nemohl dostat do toho, jak se spouští Word a jak se dostat do e-mailu. 

Ale hlavně jsem zjistil, že práce není vše a člověk že je postradatelný. Za ten týden, co jsem zde nebyl, se nic nepřihodilo.

A tak jsem se vypravil na oběd do rybí restaurace v Grossmannově pasáži. Už při vstupu do pasáže se dalo tušit, že něco je špatně, i když na dálku nevidím nijak dobře.

Čím víc jsem se blížil, tím jasnější se situace stávala. A i mně rozum stál. Vždyť před týdnem zde ještě stála rybí restaurace! Jenže nyní tam jsou červené lampióny a nápis China restaurant!

Zázraky se dějí. Rybí restaurace zmizela tak rychle, že po ní nezůstala nikde ani stopa. S ní zmizel i kus romantiky uprostřed Prahy.

Ostatně i firma se kvůli vysokému nájmu brzy stěhovala do Holešovic.

A když jsme čekali první dítě, podal jsem výpověď, přešel do menší firmy, kde jsem měl víkendy volné a domů jezdil kolem šesté večer, a ne v deset v noci.

Inu, a když jsme u toho, moji bývalou firmu majitelé krátce poté prodali novému majiteli, a tam měli tak vynikající správce sítě, že všechny články, na nichž jsem dělal a které jsem vydal, a že jich bylo! – to všechno naráz smazali. 

Naštěstí už mi to bylo jedno. Užil jsem si úžasný týden dovolené, prozření v tom, kde jsou lidské priority, a že člověk má dělat jen to, z čeho má radost.

Jen té rybárny je mi líto. Nevíte někdo, kde se nachází, kam se přestěhovala? Přece ji také nevymazali i se všemi daty.

19. 1. 2013

Autor: Jan Lipšanský