Tablety na školách povinně?

Některé základní školy začaly zavádět novinku – děti si povinně budou nosit místo učebnic tablety. Je to progresivní krok kupředu, nebo to svědčí o něčem jiném?

V televizních zprávách jsou podobné informace často doprovázeny moudry typu „děti nebudou muset nosit tolik učebnic, těžkých ke všemu“, „tablet umožňuje i videoprezentace“ či dokonce „v tabletu se dá jednoduše listovat prstem“.

Školy, které to začaly využívat, se stavějí jako moderní, progresivní, vstřícné. Nu nevím, jednu podobnou základní školu, která tuhle novinku zavádí, velmi dobře znám, i poměry, jež zde panují. Prezentuje se jako prestižní škola, čímž láká spíše movitější rodiče, kteří pak školu platí a pustí častěji chlup na vybavení i pro učitele.

Děti se nechávají svými rodiči vozit SUVy a Hummery div ne přímo před vchod školy (ale aspoň na chodník a přechod před školou ano) a ve škole si prosadily, že ani ve třetí třídě nebudou známkovány, neb by to ovlivnilo jejich psychický vývoj.

A rovněž postup výuky je jen volným, i když třeba ty hloupé a negeniální děti z vedlejší základní školy už dělí trojciferná čísla se zlomkem. Ale tady si děti a jejich rodiče progresivně prosadili, že teprve probírají celé sčítání maximálně dvouciferných čísel.

Známý, který vyučuje na katedře aplikované informatiky, je z podobných žáků vždy nešťasten. Studenti předpokládají výhody i zde, a když zjistí, že se skutečně musí učit, a víc a častěji než doposud, a že se s nimi nikdo mazlit nebude, neunesou to psychicky a někteří se dokonce pokoušejí o sebevraždu. Na skutečný život je zkrátka podobný přístup, jenž jim vše ulehčuje, nepřipravil.

Nu a teď dostanou tablety. Jsou povinné. Aby si děti nezáviděly. Pokud nějaká rodina je tak nemožně chudá (ts ts!), bude jí za poplatek a současně zálohu šest tisíc měsíčně tablet zapůjčen.

Dokonce si pozvali Českou televizi, která o nich natočila reportáž. Aby diváci viděli, jak skvělá je to škola, měly děti na sobě halloweenské masky a stoly byly seskládány do kruhu. Chápejte – pokračujeme v kolektivním principu školky, žádné lavice ve třech řadách!

Tuhle se dvě děti potkaly na ulici – jedno z progresivní školy (čekalo na odvoz, proto k tomuto jinak nepravděpodobnému setkání došlo), druhé z té pro „zaostalé“. Progresivní dítě se samozřejmě hned začalo chlubit a vytahovat. Neprogresivní dítě na to koukalo docela bez zájmu, a když progresivec dokončil svou oslavnou ódu na tablet, zeptalo se: „Nechceš si radši začutat?“

V té chvíli však přijel progresivci odvoz, a tak neprogresivec šel zmermomocnit toho kluka s holkou, co kousek níž lezli po větvích stromu, a na blízkém plácku to pak oběma klukům holka nandala sedm tři. Měla docela tvrdou a přesnou ránu k tyči. Jediné, co neměla, byl tablet. Vlastnila ještě tedy aktovku plnou učebnic - a možná jí právě ta potrénovalasvaly, netuším.

Doma jsem problém tablety povinně na školách probíral se synem, který chodí do 4. třídy základní školy. Chodí. Pěšky. Nejezdí. Řekl mi, že když si chce něco přečíst takhle narychlo nebo někde na cestě třeba autobusem, má na to svůj smartphone. Ale stejně raději listuje knížkou, nechává na stránkách otisky prstů, z nichž lze poznat, že obědval rajskou, a přikresluje na okraje a do obrázků různé své malůvky nebo poznámky, třeba „Kecy Perry“. Jen si zkuste do školního tabletu na okraj výukového listu napsat "Kecy Perry".

Také se moc rád dívá dozadu učebnice, kde v tabulce čte, kdo měl knihu před ním, a představuje si, co ti lidé dnes asi dělají, jak jim jde učení dnes. „Tohle asi tablet neumí, co?“ zeptal se mě. Ne, v tabletu asi seznam předchozích uživatelů nenajdeš.

Abychom si rozuměli – nejsem proti zavádění tabletů ve škole. Ale všeho s mírou. Je jasné, jak se budou cítit sociálně slabší žáci, kteří na vlastní tablet nebudou mít. Jak jim to ostatní dají vyžrat, protože budou rovnější. A konečně – pomůže podobným dětem tablet v samostatnosti, samostatném vyhledávání a získávání relevantních informací a jejich použití?

A pokud to vezmeme z toho širšího hlediska a moderního výchovného trendu – neutrpí jejich psychika?

24. 11. 2012

Autor: Jan Lipšanský