Každé naše kliknutí sledují reklamní agenti

U Facebooku to všichni známe – napíšeme někomu, že bychom si dali kozí sýr s bílým vínem, a vedle naskočí reklama na lék proti padoucnici. Poslechneme si madam Vondráčkovou na Spotify, a za chvíli to ví kdekdo.

Co si budeme povídat, roboti hlídají každé naše internetové kliknutí. V dubnu jsem musel na pár dní do Severní Karoliny a jen proto, že jsem si koupil letenky přes internet, tak dodnes dostávám v e-mailu reklamy na místní deník.

Když Facebook slupnul Instagram, začali všichni bědovat nad tím, že Facebook získá přístup k miliardám fotografií (jakoby těch vlastních neměl dost). Ty zatím nejsou k reklamám využívány, ty z Instagramu by být mohly.

Šoupneme tam ujce Františka a dostaneme reklamu na lék proti plešatosti. Je možné, ba dokonce jisté, že patřičné šolíchání kontrol soukromí by něco z toho mohlo zablokovat (byť nedokonale, Facebook sice nabízí možnost reklamy blokovat, ale stejně se druhý den objeví znovu), ale od kdy se soukromí stalo možností, a ne jistotou?

Dokud se neobjeví něco jako „do not call“, což by efektivně zničilo mimořádně odpuzující nekonečné telefony firem nabízejících cokoliv od dovolené v Karibiku až po patentní kšandy, nebudeme mít na internetu klid.

Některé firmy sice podporují mechanizmy, které by lidem umožnily vypadnout z nekonečného dohledu, ale vlády to pravidelně potopí. Zákon CISPA je klasickým příkladem, protože podle něho musí poskytovatelé internetových služeb podávat informace o klientech i bez soudního rozhodnutí.

A nejen to, poskytovatelé to mohou dělat dobrovolně, jen na základě vlastního uvážení. Takže holenkové žádné nadávání na helplince, že jsou ceny vysoké a služby mizerné. Maník vás práskne ústředí a druhý den o vás ví vláda všechno.

Občas stačí málo a máme radosti plnou nůši. Pokud třeba na LinkedIn klikneme Ano na otázku o Yahoo, software to vyhodnotí jako souhlas, a pokud máme u Yahoo e-mailový účet, dostanou všichni moje osobní pozvání přihlásit se k portálu. Od rodiny přes milenky až po šéfa a zubaře.

Občas mohou být reklamy ušité na míru díky ukradeným nebo neustále předávaným informacím mimořádně iritující. Facebook opakovaně nabízí obnovit přátelství jak s bývalkou, tak i s kamarády, se kterými jsme se úspěšně rozhádali. A to, i když si tyto osoby své účty vymažou a udělají nové.

Marný boj svádí třeba Michael Devine, který dal dohromady program Exfoliate, který maže naše vlastní komentáře a výkřiky na Facebooku. Pohybuje se ale rychlostí ledovce, a pokud máme 300 přátel, počkáme si tři dny.

Devina to napadlo ve chvíli, kdy našel na Facebooku vlastní videoklip, ve kterém střílel ze samopalu. To, že to byla dobrovolná akce na podporu kamaráda z jednotky SWAT, který potřeboval transplantaci kožní dřeně, nikoho nezajímalo a při pohovoru se zaměstnavatelem mu to rozhodně nepomohlo.

V oblasti internetového soukromí to dnes vypadá jako v tom klasickém vtipu „lépe již bylo“. Prostě pokud se někdo začne vyptávat, jaké vlastně to soukromí na netu máme, nemůžeme odpovědět nic jiného, nežli ŽÁDNÉ. 

3. 11. 2012

Autor: Václav Větvička