Dnes už nedostanete k počítači ani OEM

Microsoft coby producent operačního systému si s výrobci počítačů domluvil pěkný ďolík, a zákazník je po zásluze patřičně bit.

Mluvím o nechutném systému OEM, díky kterému dává Microsoft výrobcům počítačů (i když se o nějaké výrobě nedá mluvit, v každém počítači je stejně snůška hardwaru z Číny) operační systém za pakatel. 

Prosím, nic proti tomu, pokud se úspora přenese na cenu, o čemž velice pochybuji. Bez OS si ve Spojených státech počítač prostě nepořídíme, což je samo o sobě sprosťárna první třídy, protože pokud jsem si koupil Windows předtím a starý počítač je na šrot, měl bych mít právo si operační systém přenést na nové železo.

U všech ostatních programů to jde, tak proč ne u Windows? Co ale považuji za unfair je to, že když už tam ty Windows musí být, tak bych chtěl za svou valutu dostat cédéčko do ruky.

Ale to ne, nejdříve se několik let dodávala ořezaná verze, navíc coby OEM spjatá pupeční šňůrou s motherboard. Pokud ta klekla, měli jsme smůlu a hurá do obchodu zaplatit plnou cenu.

Ta ořezaná verze byla ale jen tak naoko, pokud došlo ke skutečně katastrofálnímu selhání softwaru, nebo pokud jsme to nedejbože pohnojili vlastním šťouráním, s tím podfukem v rouše operační CD jsme žádný zázrak nedokázali a museli jsme stejně do peněženky sáhnout.

To však spořivcům nebylo ještě dost. Teď se rozhodli, že ušetří i za to prázdné CD, na které nám ten paskvil dříve dobrotivě vypalovali. Přišel mi totiž notebook od Hewlett-Packarda, nic proti němu, zatím funguje jak má.

Marně jsem ale lovil v krabici, cédéčko žádné. Nakonec se ukázalo, že mezi softwarem je milostivě nabídnuta utilitka, která mi umožní vlastní výrobu záchranného disku.

Samozřejmě jen jednou, pokud na něj šlápnu, mám smůlu. To bych ještě vydýchal, koneckonců v případě přiloženého disku bych si také musel dávat pozor, kam šlapu.

Co mne ale dožralo je to, že místo jednoho cédéčka (případně DVD, ať nežeru), se tahle záchrana natáhla na dévédéčka tři, navíc se každé vypalovalo dvacet minut, takže hodina práce.

A první věta instrukcí mne pak dorazila úplně – dočetl jsem se totiž varování, že se příprava záchranného nosiče často z neznámých a tedy výrobcem neovlivnitelných důvodů, nepovede. V tom případě prý mám smůlu.

Už chyběla jen informace o tom, kde se mám s případnou stížností dostavit, jestli do lampárny nebo na Hlavní nádraží. Když pominu zbytečnou buzeraci a ztracený čas, to už nemůžou dát dohromady utilitu, která to vypálí spolehlivě?

Ale ať už je to jak chce, jedná se o další, přímo klasický způsob, jak ušetřit řádově halíře, a přitom dát zákazníkovi najevo, jak málo na něm firmě záleží.

Na druhé straně ale počítač nacpou svinstvem, o které jsem se jim neprosil, navíc pouze v několikatýdenní demoverzi. Ta je samozřejmě pro praxi zcela k ničemu a na pracném odinstalování a následné zbytečné defragmentaci jsem pak strávil další nepříjemné hodiny. 

19. 7. 2012

Autor: Václav Větvička