Chčije a chčije

Největším prokletím moderní civilizace – řekl jeden moudrý pán – je, že když chce moderní člověk vědět, jaké bude počasí, místo aby se podíval z okna, najde si předpověď počasí na internetu.

Měli jsme sraz spolužáků po 25 letech. Stáli jsme před hospodou, někteří kouřili, povídali jsme, pili pivo. Jeden z kamarádů, David, on už bude vědět, si všiml, že do té doby klidný pes, přivázaný u vchodu, jeví známky neklidu, jako by se chtěl schovat.

A skutečně, do té doby slunečné počasí se náhle změnilo, zatáhlo se, zablesklo se a začalo pršet. Prší ještě teď. Chčije a chčije. Avšak utkvěla mi v hlavě myšlenka právě toho kamaráda: „My už jsme tak přetechnizovaní, že jsme si zapomněli všímat upozornění přírody.“

Má pravdu. Dnes bez GPS nikdo nedá ani ránu, a pokud v mapách chybí okreska, často na místo srazu, kde se opéká prase, nedojede. Jako můj bývalý kolega z práce, který cestu v půlce zabalil a jel domů.

Přitom dřív se na papír kreslily plánky („Pak uvidíš starou, rozpadlou stodolu, jo? Za ní odbočíš vlevo, rovně taková kamenitá cestička, dojedeš k můstku, přejedeš přes něj a před sebou uvidíš chatu.“)

Dnes si telefonujeme, že nestíháme sraz u pomníku ve tři, honíme se mobilním telefonem („Kde stojíš? Jo, pod ocasem? Já jsem u hlavy, tak počkej, nikam nechoď.“), přitom není to tak dávno žádné telefony nebyly a buď jsme čekali, nebo to vzdali.

Z té doby ostatně je vtip, jak kluk čeká pod hodinami na slečnu: „Tak měli jsme sraz ve dvě, teď jsou tři. Počkám do čtyř, a když v pět nepřijde, půjdu v šest domů.“

Když jedete autobusem Student Agency, dostanete kafe, máte připojení k Wi-Fi, zásuvku a na opěradle před sebou dotykovou obrazovku, kde si můžete vybrat z nějakých šedesáti filmů, nebo písničky, mluvené slovo, a když jste v dosahu vysílače, tak i televize.

Protože se ty filmy až tak nemění, už kolikrát mne napadla kacířská myšlenka, že by mi stačilo jen to kafe. Vždy jsem se těšil, že si budu při cestě autobusem na delší trať číst knížku. Což můžu – ale všechny ty obrazovky kolem, netbooky s DVD, připojené přístroje, to vše přece jen poněkud odvádí pozornost, ať člověk chce, nebo ne.

Nehledě na to, že ani knížky se dnes nečtou v papírovém formátu, ale v úhledné bedýnce, a mnozí – podezřívám je – se podle mne jen chlubí, že na tu speciální drahou čtečku mají, protože často koukají jen do jednoho bodu a displeje se nedotknou.

A konečně to s tím počasím. Vážně znám hodně lidí, kteří chtějí vědět, jak bude, ale místo kouknutí z okna hledají na internetu, nebo si pustí vysílání ČT24. Případně mají aplikaci pro mobilní telefon.

Přitom existují příručky, kde podle tvarů mraků lze určit, jaké bude počasí, dokonce se dá mnohé poznat z tvaru červánků, jak létají ptáci, z chování zvířat. Mnohé se dá poznat z hlíny v krajině, tvaru stromů. Je zvláštní, jak jsme tyto schopnosti rychle hodili přes palubu.

Dost možná, jestli letos končí mayský kalendář, nepůjde o konec světa. Ale o to, že o všechny tyhle elektronické pičičmundy přijdeme a budeme se muset učit znovu to, co už znali naši předkové a přežili s tím několik desítek tisíc let.
 

9. 6. 2012

Autor: Jan Lipšanský