Orchestriony mobilní komunikace

Tak jsem byl na semináři o konvergenci. Moudří tam řešili, jestli napříště bude v mobilech kromě foťáku a rádia taky GPS, televize a kávovar. A jestli takový mobil bude vypadat spíš jako cihla nebo spíš jako krabice od bot. Kolegové ze Zlína preferovali ty krabice od bot, jinak se plénum přiklánělo spíš k cihle.

Do příjemně tvůrčí atmosféry ovšem vstoupil jakýsi negativista s provokativní otázkou, zda uživatelé budou chtít nosit v kapse cihlu. Kolegové ze Zlína vycítili svou šanci a znovu se pokusili prosadit krabici od bot, než pochopili, že uživatel bude patrně z obojího rozčarovaný víceméně srovnatelně. To vneslo do řad konvergentistů neklid.

Byl to naštěstí tvůrčí neklid, takže hned začaly padat zcela zásadní otázky: Proč je dnes v mobilu foťák? Proč je v PDA diktafon? Proč je v komoře myš? Plénum po plodné diskusi, v níž byla vyslovena řada odvážných a nekonvenčních teorií, dospělo k poznání, že foťák je v mobilu proto, aby se mobilem daly pořizovat fotografie. To byla trefa do černého, na této platformě se dokázali shodnout všichni názoroví oponenti včetně kolegů ze Zlína.

Už to vypadalo na chlebíčky s lososem a suché bílé, když potřebu intelektuálně exhibovat pocítil další z účastníků a vytasil se s otázkou, zda by nebylo lepší pořizovat fotografie fotoaparátem. Jakkoli byla tahle otázka už na první pohled naprosto šílená, plénum se jí začalo ze zdvořilosti zabývat. Jeden pohovořil o kvalitě fotografie pořízené mobilem ve srovnání s kvalitou fotografie pořízené digitální zrcadlovkou, druhý ztratil pár slov o kapacitě paměťových karet a podmínkách přenosu pořízených fotografií na další nosiče, případně jejich následném zpracování – a to byla chyba. Celá rozprava totiž začala posléze tendovat k závěru, že foťák v mobilu je blbost. Skoro tak velká jako představa, že na displeji telefonu bude někdo sledovat, jak Reginu vyhazují z vily.

Zdravé jádro konvergentistů ovšem zatroubilo do útoku a pokusilo se otevřené víko Pandořiny skříňky ještě zaklapnout poukazem na to, že tyto drobné nevýhody jsou bohatě vyváženy tím, že uživatel má všechny jmenované funkčnosti pohromadě a hlavně je má pohotově k dispozici kdykoli. Můžeš tak jediný přístroj užít v mnoha různých situacích a mnoha různými způsoby, což významně zvyšuje jeho operabilitu, efektivitu a sebevědomí.

V reakci na toto zcela správné optimistické sdělení pronesl ovšem jakýsi prosťáček zjevně odněkud z Horního Klacíkova, že listí hrabe hráběmi, dřevo seká sekerou a vidlemi přehazuje kompost. Shromáždění odborníci se po sobě vyděšeně podívali, ale že mezi přítomnými nebyl lékař s atestací z psychiatrie, v rozpravě se pokračovalo. Doposud jsem to tak dělal, pokračoval venkovan, a fungovalo mi to. Umím si představit, že nastane situace, kdy budu muset shrabat listí vidlemi a hřeby hrábí se pokusím rozštípnout polínko. Ale nebudu z toho dělat program. A pokud někdo nakrásně vyrobí sekeru, kterou bude možné přehazovat kompost, hrabat listí a současně se na ní bude moct zatroubit Akáty bíle, žaluji vám, asi si ji nekoupím. Případně jen jako kuriozitu, kdybych jó nevěděl, co s penězi.

Cimbura usedl a v sále se rozhostilo ticho přerušované jen zmateným těkáním zástupce předního výrobce mobilních telefonů. Ten si chtěl zapsat námět na inovaci přístroje, na který by se dalo zatroubit Akáty bílé, žaluji vám, ale zjistil, že už neumí psát, protože zapomněl tvary psacích písmen. Nabušil to tedy na klávesnici svého komunikátoru a pro sichr to ještě zašeptal do hlasového záznamníku pédéáčka. Nakonec si primitiva vyfotil.

Situace už ale byla ztracena. Demoralizovaní konvergentisté začali vyklízet pozice, a když se jeden z nich přiznal, že ze 47 funkcí, kterými jeho přístroj disponuje, využívá tři, bylo zaděláno na pořádnou depresi. Chlebíčky s lososem a suché bílé nakonec situaci přece jen trochu usmířily, přesto bylo možné vidět dva či tři jedince, které průběh diskuse psychicky poznamenal natolik, že než si do plátku obložené veky kousli, pokusili se do něj hovořit.

Když jsem se pak vracel domů kolem základní umělecké školy v ulici F. X. Procházky, slyšel jsme právě probíhající zkoušku žákovského orchestru. Vzpomněl jsme si přitom na to, jaký boom prožívaly na přelomu 19. a 20. století orchestriony: hrací stroje, které dokázaly simulovat zvuk několika hudebních nástrojů. Začínalo to klávesami a píšťalami, přidávaly se činely, bubínky, xylofony, na samém vrcholu rozkvětu těchto strojů se podařilo začlenit dokonce housle. Když měli výrobci stoj tak konvergovaný, že zastal málem celý orchestr, přišel Edison s fonografem, resp. gramofonem. Cest la vię.

12. 11. 2005

Autor: Petr Kukal