ACTA, SOPA, PIPA: Jak nám změní život?

V posledních dnech zaznívají z médií stále dokola zkratky ACTA, SOPA či PIPA legislativních norem, které mají bojovat proti počítačovému pirátství. Jak by se při jejich přijetí změnil internet? Co by to znamenalo pro každého z nás?

V následujícím článku se pokusíme stručně představit tři významné legislativní normy, o kterých se velice hlasitě v médiích diskutuje. Jsou primárně zaměřené na ochranu autorských práv a duševního vlastnictví, ale současně podle mnohých mohou způsobit cenzuru internetu a jeho úpadek. Dokonce je možné slyšet slova o úpadku otevřené kultury, nadřazení korporátních zájmů svobodě slova a svobodě přístupu k informacím.

V Česku se jednou z tváří propagující tyto normy stal režisér Jan Svěrák. Proti nim pak vystupuje téměř celé informatická veřejnost. Osobně mohu říci, že je zde vidět dvě významné skupiny – první zcela neuznávající duševní vlastnictví, které je možné označit za ortodoxní piráty, a pak umírněnou skupinu těch, kteří si uvědomují, že podobné normy jsou potřeba, ale nesouhlasí s jejich praktickým provedením - a ani procesem schvalování.

My se v následujícím pokusíme velice stručně říci, co které z norem vlastně přináší, a na závěr uvážíme, do jaké míry to vlastně ohrožuje internet a základní svobody.

SOPA

Tento dokument přináší především zásadní změnu v tom, že by měly být blokovány stránky, na kterých se zobrazí odkazy na nelegální obsah, případně na stránky, které se porušování autorských práv věnují systematicky. Zatímco doposud byl postup takový, že provozovatel musel reagovat na podobné odkazy, když na ně byl někým upozorněn, podle SOPA by měl zaujmout aktivní přístup. Na zablokování stránky by měly reagovat také vyhledávače, které by měly tyto weby vyškrtnout z výsledků. V zásadě tak jde o snahu vytvořit nikoli velkou čínskou, ale americkou zeď.

Legislativa platí jen na úrovni USA, takže je logické, že se snaží nějak postavit k problematice webů, které se nacházejí mimo její území. Návrh je takový, že by na úrovni DNS serverů byly smazány příslušné záznamy. Člověk by musel znát přímou IP adresu, což by většině lidí podstatně ztížilo přístup k nelegálním zdrojům dat.

PIPA

Další americkou legislativní normou je PIPA, která na SOPA úzce navazuje a řeší v zásadě stejný problém, tedy jak zabránit tomu, aby byla porušována autorská práva vydavatelů. Návrh zákona označuje za nelegální nejen distribuci nelegálních kopií či padělků, ale také šíření anti-DRM technologií a obecně porušování DRM. To je krok, který jde na ruku především Apple a jeho strategii prodeje hudby a softwaru.

Zákon jako takový nařizuje provozovatelům webů, aby užili všech dostupných technických prostředků proto, aby našli případný závadný obsah a urychle jej odstranili. Neměly by být zrušené jen jednotlivé stránky, ale celé domény. Podobně jako v případě SOPA jsou do procesu zapojené také vyhledávače i DNS servery.

ACTA

Zatímco PIPA i SOPA byly legislativní normy jen americké (ano s přesahem do celého světa, ale jen nepřímo), ACTA je mezinárodní dohoda, na které se podílí EU, USA, Japonsko, Kanada, Mexiko a řada dalších zemí. Jde tedy o mezinárodní smlouvu, které bojuje proti padělání obecně, ale v pozadí je vidět silný tlak především na oblast digitálního pirátství.

Celý dokument je aktuálně definován dosti vágně, ale přesto zavádí několik velmi zajímavých prvků. Předně by bylo možné kontrolovat telefony, počítače a další zařízení na hranicích, zda jsou všechna data v nich nabyta legálně a zda na nich není přítomný obsah porušující autorská práva. Dále pak budou poskytovatelé internetového připojení povinni poskytovat údaje o uživatelích podezřelých ze stahování nelegálních dat, a to bez úředního příkazu. Zatím nerozhodnuto je ohledně situace u DRM či různých výjimek z práva pro školy či knihovny.

Co to bude znamenat?

Při pohledu na tyto normy se naskýtá otázka, co by její přijetí znamenalo pro jednotlivé občany. Osobně se domnívám, že například důsledné dodržování ACTA by nutně vedlo k rozmachu open source technologií a licencí, neboť u nich není problém s jejich nabytím. Představa, že bude někdo vozit desítky kupních smluv a autorských povolení, je směšná.

Jednoznačná je snaha omezit internet na úrovni DNS, což je technicky dost špatně proveditelné. Již dnes existuje řada alternativních DNS serverů a není problém je využívat. Na ně navíc nemůže americká legislativa nijak dosáhnout. Zajímavé jsou spory okolo DRM. Místo toho, aby se šlo cestou otevřenosti, dochází k jejich uzavření, což nepomůže nikomu a ničemu. Jen tomu, že se bude porušovat zákon. Představa, že si někdo koupí skladbu dvakrát či třikrát, aby ji mohl přehrávat na všech domácích zařízeních, je zcestná.

Za velký problém je považována zneužitelnost těchto norem. V zásadě kdokoli může do diskusí pod článkem dát vhodné odkazy a dosáhnout zablokování celého webu. Problémem je také ono aktivní vyhledávání nelegálního obsahu, které by bylo mimořádně drahé pro jakéhokoli poskytovatele služeb.

Myslím, že můžeme jen doufat, že se v této podobě nepodaří normy ratifikovat. Znamenalo by to poškození internetu i omezení konkurenčního prostředí a svobody slova (bude například zakázáno publikovat, jak je možné DRM obejít a to i v akademickém prostředí). Myslím, že většina lidí vnímá důležitost autorských práv nebo nutné zachování možnosti jejich ochrany. Cena, která by za to ale byla zaplacena (a to ještě s žalostným výsledkem), by byla ale příliš vysoká.

Ostatně problematičnost ACTA si uvědomují i sami zákonodárci. Jednají o ní tajně a na úrovni Rady EU ji schválili ministři zemědělství a rybolovu. USA pro změnu tvrdí, že nijak nemění americké zákony a může ji přijmout exekutiva samotná. Hlavně tak o těchto smlouvách nikde nemluvit. To je u obou subjektů smutné heslo dne, které vypovídá o úrovni demokratické kultury ve společnosti.
  y

1. 2. 2012

Autor: