Chci za články na webu platit. Mám však pár podmínek

Podle posledního průzkumu společnosti MEDIARESEARCH Češi stále odmítají platit za přístup k článkům na webu. V tiskové zprávě to uvedlo Sdružení pro internetovou reklamu.

 „Více než třetina českých internetových uživatelů uvádí, že by byla ochotna zaplatit za obsah speciálně vybraný podle svých požadavků. Více jak čtvrtina uživatelů by byla ochotna platit za přístupy k archivům, exkluzivním materiálům a za předčasný přístup k informacím. Naopak nejmenší ochota platit by byla za zpravodajství a obsah bez reklamy. Online reklama je vnímána jako přijatelný kompromis za množství zdarma dostupného obsahu,“ uvádí zpráva.

Platit, či neplatit?

Toto téma se vrací jako bumerang. Psal jsem o něm už několikrát – a za tu dobu se toho moc na trhu nezměnilo. Přesto však stále získávám silnější pocit, že placené články by byly přínosem. Ale pouze tehdy, jestli by se změnil přístup webových novin a magazínů ke čtenářům – pokud by byly schopny nabídnout to, za co se vyplatí platit.

Placené zpravodajství, či lépe řečeno placený webový magazín, není pro každého. S tím se musí samozřejmě počítat. Konzumentů jakýchkoliv zpráv a jakékoliv kvality je daleko víc než lidí, kteří opravdu stojí o informace. Zabíjení času na zpravodajských serverech se zvrhlo do takové podoby, že čtenáři se chodí pouze bavit do diskusí pod články.

Je jim vcelku jedno, co stojí v těle článku. Jim vlastně stačí jakýkoli nadpis, aby mohli debatovat. Klidně budu přehánět, ale myslím si, že kdyby dnešní velké zpravodajské servery vydaly článek sestávající z jednoho odstavce, který by se několikrát opakoval, velký počet čtenářů by si toho ani nevšiml a šlo by se rovnou na diskusi.

Nebudu předstírat, že v textu níže vycházím z nějaké studie, jak by placený web s články měl vypadat, aby za něj lidé chtěli zaplatit. Každá taková studie bude totiž obsahovat řadu chyb z různých příčin a nebude vypovídat o skutečném stavu. Ono je jednodušší na dotaz odpovědět „ano, za články bych platil“, než ty peníze reálně poté z účtu odeslat.

Vezmu to z osobního pohledu. Za co bych platil já? Za články už vlastně platím. Nikoli však českému serveru, ale zahraničnímu – The Wall Street Journal. Asi by leckdo mohl namítat, že dělat list tohoto typu – byť v elektronické podobě – je v našich podmínkách poněkud nemožné. O to teď nejde. Ale já si naopak myslím, že kvalitní žurnalistiku u nás dělat lze, nemusí to být hned WSJ – nejsme tak malý trh, nejsme tak malí, jak se nám stále někdo snaží vsugerovat.

(Obecné zpravodajství, na které jsme zvyklí z webových serverů, nechejme stranou. To nikdy zpoplatněné být nemůže.)

Tiskové zprávy

Velká část dnešních zpráv a článků je složena z přepisu, mírné úpravy nebo holého zkopírování tiskové zprávy firem, institucí nebo dalších subjektů. Toho si lze všimnout, navštívíme-li v jeden den více serverů. Zprávy jsou stejné.

Na zkopírování tiskové zprávy či její mírnou úpravu není potřeba člověka, který si říká novinář. Pojem novinář sice jazykově vychází z pojmu „novina“, ale jisté mantinely prostě vymezené být musí.

Je pak přímo nepřípustné, aby pod článkem, který je recyklací zprávy nějakého PR oddělení nebo PR agentury, byl podpis redaktora.

Připadá mi komické, když mi nějaká společnost pošle tiskovou zprávu, kde tiskový mluvčí nebo mediální zástupce, který takovou zprávu napsal, sám sebe cituje. O to směšnější ale je, když poté vidíte, jak tatáž zpráva vyšla na velkém profesionálním serveru, kde je podepsána redaktorem a v článku jsou tytéž přímé věty s dovětkem „řekl pro nás 'pan XY'.“ A opravdoví kouzelníci jsou takovou zprávu schopni ověnčit titulkem o exkluzivitě, o tom, že redakce už ví, co se bude dít apod.

Čtenář by byl překvapen, kdyby věděl, odkud ve skutečnosti novinář čerpá informace pro své články a kolikrát opravdu reálně s někým hovořil a informace si ověřoval.

Chce-li někdo po mě platit za přístup na server, nemůže čekat, že budu platit za recyklací reklamního textu.

To platí i o automatickém přebírání agenturních zpráv.

Já, my? Kdo tedy?

V technické literatuře je normální, že odborný článek jedince je psán ve stylu „my“. To dodává textu jakýsi oficiální nádech a důležitost.

Ale v běžných magazínech, ve styku se čtenáři, to zase tak vhodné není. Ne vždy.

V leckom asi převládá pocit důležitosti, že musí o sobě psát jako Rudolf II. – ale já si přeji, aby autor v článku přiznal, že tohle si opravdu myslí on, ne nespecifikovaní „oni“ nebo celý list. Část textů, kde autor vyjadřuje svůj postoj, je opravdu zamlžena referencemi na nejmenované odborníky, komentátory a bůhví koho všeho. Za svůj názor by se nikdo neměl stydět.

Rád zaplatím za zajímavý text, kde je jasně zřetelný a nezamlžený postoj autora. Samozřejmě text musí být hodnotný. Nechci obecné odkazy na neexistující postavy a týmy, které jsou neexistující „my“.

Mezi českou a anglosaskou žurnalistikou lze tento rozdíl vypozorovat na pojetí sloupku. Zatímco český sloupek je cosi krátkého a vtipného nebo bůhvíco „na okraji“ novin – či historicky by to tak být mělo – anglosaská literatura sloupek chápe v širším smyslu jako právě delší text vyjadřující osobní postoj autora k dané problematice. Bezesporu dobrý sloupek by měl kromě toho obsahovat to nejpodstatnější – silnou argumentační část.

Sloupky daného autora v zahraničních periodikách vycházejí týdně – početnější tým sloupkařů může čtenáře kvalitním čtením zásobovat po rozdělení termínů vlastně každý den. Ale hlavně jeden sloupkař má asi týden na to si svůj text pořádně připravit. Výsledek pečlivé týdenní práce sloupkaře je v porovnání se zahlceným redaktorem, od kterého se čekají kvantitativní výkony, znát. Není se pak čemu divit, že denně píšící novinář redaktor pak raději onu prokletou tiskovou zprávu překopíruje.

Takže ano, zaplatím rád za články. Ale jejich část musí tvořit tým dobrých sloupkařů. Argumentačně vybavených sloupkařů, kteří na svou práci mají čas.

Není odborník jako odborník

Jestli nějaký termín díky médiím ztratil na vážnosti, pak je to označení odborník. Dnes a denně jsme zahlceni zprávami, že nás odborníci varují, že se odborníci shodují, naopak neshodují aj. Fakt, že řádový novinář nerozumí tématu, z citované osoby nedělá odborníka.

Tento nešvar má dvě roviny. Za prvé: pokud novinář tématu, o němž píše, nerozumí a je pro něj stěžejní názor osloveného odborníka (jaký klíč při jeho výběru používá?), kterému však není schopný argumentačně oponovat nebo se ho ptát na důležité otázky, pak o takovém tématu nemá vůbec psát. Není nic snadnějšího, než kvůli své neschopnosti přinést vážné informace o problematice svést odpovědnost za tvrzení na bedra jednoho citovaného odborníka.

I novinář může být v dané oblasti odborníkem. Studovat systematicky danou problematiku během let novinářské praxe by mělo být podmínkou definice novináře.

Zaplatím za články, které mají hlavu a patu – a smysl dávají proto, že novinář se tématům, o kterých píše, soustavně věnuje. Nezajímají mě texty někoho, kdo o dané problematice nic neví a odvolává se přitom na vyšší autoritu, které věří jen proto, že se domnívá, že ona ví, co on neví, nebo to ví lépe, protože on netuší, zda to někdo ví také.

Za druhé: noviny by měly prahnout po tom, aby odborníci nenovináři mohli pravidelně do (webových) novin přispívat. Dnes vidíme spousty kvalitních blogů různých lidí, kteří rozumí tomu, čemu novinář ne. Jestliže si vedení novin řekne „proč bychom takovému člověku měli platit, když své texty zdarma publikuje na svém blogu?“, pak odpovídám: „Proč bych vám pak měl platit já?“

Totéž se týká automatického přebírání, tj. překládání, článků ze zahraničních listů, u nichž si náš novinář myslí, že je článek hodnotný a fakticky správný jen proto, že vyšel v zahraniční. Novináři přebírají články z novin, o kterých nic neví (polarizace novin v mnoha zemích je silnější než zde), stejně tak neznají tamní redaktory a nemohou tušit, co od nich čekat. Kritika chybí. Děkuji, o články, které se tváří, že jsou originální, ale přesto jsou jen přežvýkaným textem někoho, koho bych jinak nečetl, nemám zájem.

Konec diskusí

O diskusích pod články toho bylo řečeno tolik, že jediná možnost je diskuse zrušit. Je příliš snadné autory napadat a jednou větou o nich cokoli říct. Velké zahraniční servery diskuse často nepovolují (záleží u čeho). A je to jen dobře.

Jestliže se někdo chce ohánět takovými pojmy, jako je svoboda slova a cenzura, pak neví, o čem hovoří. Každý má totiž možnost si říkat, co chcete, v rámci zákona. Má možnost si vlastní noviny nebo vlastní blog. Ale nikdo nemůže od novin vymáhat vymyšlené právo na to, aby člověku umožnily říct, co má na jazyku.

Řádkový vulgární žblept v podobě komentáře psaného pod přezdívkou je příliš snadná cesta, na kterou nikdo právo nemá.

To nejdůležitější na konec...

Rád bych podtrhl veledůležitou roli lidí, kterým se říká editoři. Je odvážné tvrdit, že český editor je opravdu totéž co editor v mnoha zahraničních médiích. Úkolem editora není jen formátovat články, opatřovat je obrázky, vymýšlet titulky, jak si mnozí myslí. Proto samotná pozice editora je nedoceněná (a máme opět začarovaný kruh), proto v médiích chybí.

Editor musí být oponent novináře nebo oponenta musí najít. Musí článek přečíst, nalézt v něm slabiny, logickou nekonzistentnost, vrátit k přepracování nebo článek zcela odmítnout. To, co dennodenně vidíme na mnoha zpravodajských serverech, evokuje představu, že práce editora degenerovala na ono pouhopouhé zautomatizované generování úderných titulků, které nemají s obsahem článku snad ani nic společného.

Oponentura je opravdu velmi důležitá. Editor musí být zodpovědná osoba, jenž zaručí s maximální snahou, že čtenářům se před očima nezjeví blábol. Z toho nutně vyplývá, že editor musí mít přinejmenším tytéž vlastnosti jako novinář nebo dopisovatel. A i když nezná do podrobností to, o čem novináři píší, musí umět vše, co v textu je, si ověřit. Jména, data, citace, závěry a jiné faktory, které hrají v argumentaci novináře roli.

Články nemohou vypadat jako odborné práce se seznamem referencí – ale editor by je měl požadovat a sám si své vyhledat.

Těchto pár výše zmíněných může leckdo označit za časově a snad finančně nerealizovatelné – za naivní. Bezesporu. Pak je naivní si myslet, že za přístup k článkům někdy v Česku budu platit já a ostatní, kteří toto minimum žádají.

25. 2. 2011

Autor: Oldřich Klimánek