Je to už dva roky, kdy jsme na DSL.cz poprvé psali o tehdy se slušně rozjíždějícím geocachingu. Od té doby se mnohé změnilo, předně telefony jsou daleko lépe uzpůsobeny pro lov schránek, ale změnil se i duch celé zábavy.

Není to nic složitého, stačí navštívit stránky www.geocaching.cz, kde si stáhnete aplikaci pro svůj telefon (pochopitelně je nutné mít generaci s GPS a internetem). Pak ještě navštivte www.geocaching.com, což je mezinárodní server a svatá kaplička všech „kačerů“, jak si čeština rychle pomohla a pojmenovala lovce pokladů s GPS. Zde si založíte účet a získané údaje zadáte do mobilu. O oblíbenosti geocachingu v Česku svědčí i fakt, že stránky mají českou verzi. Patříme tak k jedné z jazykových mutací, která otvírá cestu k více než jednomu milionu schránek po celém světě.

Aplikace jsou k dispozici pro všechny typy přístrojů, ale možná se vám bude zdát telefon málo a budete chtít vlastní přístroj sestrojený právě pro lov kešek. Nic dnes není snadnější. Ačkoli je kešování nekomerční záležitostí a má před nezasvěcenými zůstat v utajení, není to důvod, abyste nemohli dát pár tisíc za přístroj, který vám zábavu usnadní. Vše naleznete na předchozích stránkách.

Najdete tam také návod, jak začít, a spoustu užitečných informací, které by nováčkovi měly dost zjednodušit situaci a pomoci mu orientovat se ve světě, který i za tu poměrně krátkou dobu, kdy existuje, stačil zesložitět a vytvořit si nejrůznější odnože a odbočky. Ještě před nějakou dobou stačilo mít GPS a souřadnice, jenže to baví leda tak začátečníky. Existují kešky, k jejichž souřadnicím se musíte více či méně složitě proluštit. Takové jsou označeny jako Mystery a čas od času je potřeba připravit se na ně předem a doma nejdřív vyluštit, co se dá. Existují celé série keší, které vás navádějí až k poslední finální.

To všechno se odehrává v nejrůznějších variantách, které jsou závislé na závislosti a „ujetosti“ tvůrce keše. Pokud se potkáte se šíleným vědátorem, můžete čekat řešení keše s tabulkou odporů v ruce nebo může být použito binární kódování. Na druhou stranu, na své si přijdou také milovníci filosofie, i hádanky duchovní jsou v kurzu.

Různá je i velikost schránek. Zejména ve městě se totiž špatně ukrývají objemnější krabičky, a tak vznikají i mikro a nanocache (nano nejsou oficiálním označením a podle všeho jejich obliba pomalu upadá). Když hledáte kolem schodů s „hintem“ (nápovědou) „Vystrč růžky“, je vám jasné, co zhruba hledáte. Když ale objevíte popsanou hlemýždí ulitu s přesně seříznutou záklopkou, na které je připevněn seznam naleznuvších, stejně se neubráníte radosti.

Radost. To je hnací kolo celého geocachingu. Jenomže pokud propadnete kešovací horečce, začíná jít do tuhého. Podobně jako jsou lidé visící nepřetržitě na Facebooku, jsou i tací, kteří visí na geocachingu. Obvyklá doba od založení nové schránky po první log je prý v Praze dvacet až třicet minut, a to i v noci.

Kačeři se předhánějí, kdo kde bude první a kdo posbírá nejvíc kešek. Před dvěma lety bylo v Praze ukrytých něco kolem pěti stovek kešek. Dnes je to asi patnáct set a další přibývají. Někdy je od jedné ke druhé jen pár desítek metrů, třeba Petřín je vyhlášený jako koncové místo mnoha multi keší. Kde jinde byste také hledali vhodnější místo pro zakončení celodenního lovu?

Nic zvláštního nejsou ani lovy autem. Navigace na předním skle, navigace v ruce. Za večer se jich dá stihnout klidně patnáct, záleží na důkladnosti přípravy. To se pak jen zastaví co nejblíže schránce a vyběhne s baterkou a tužkou. Odlovit, zapsat, nasednout a hurá dál. Žádné procházky, žádné zdržování.

I takový lov chce ale něco extra. Třeba některou z těch adrenalinovějších keší, které vedou někam do podzemí. Jedna velmi hezká je v přepadu jisté nejmenované pražské přehrady. Slézt po hrázi a betonovým tunelem se vydat pod ni a pod vodu až ke keši. Pochopitelně že by se tam lézt nemělo. Ale zase tak zábavnou schránku nepotkáte každý den.

Dopadá to jako s každou jinou závislostí. Protože měla být za večer poslední, vyjedete směrem k domovu, ale to už se ze zadního sedadla ozývá: Když zahneš doprava, tak po dvě stě padesáti metrech máme novou keš. Taky dobrá. Musí se pro ni potokem, takhle v listopadu lahůdka. Ale správný kačer se nezalekne a už sundává ponožky a boty. Mezitím se už jiný člen lovného komanda brodí potokem v goretexových botách. Kalhoty uschnou, nohy jsou v suchu. Než se kačeři dostanou domů, stihnou se zastavit u dalších čtyř schránek, které ještě neulovili. Hodiny neúprosně letí a domů se to stíhá tak tak na půlnoc. A to to ještě dopadá dobře.

I tohle je geocaching. Ten moderní, rychlý, trochu adrenalinový. Není pro každého. Brodit se bahnem, lézt kanály a strouhami, luštit obtížné rébusy… Pro rodiny s dětmi se rozhodně víc hodí obvyklá varianta. Ale pokud necháte děti doma a chcete se náležitě vyblbnout, má něco do sebe i tahle forma. Po návratu ještě nahlásíte, co všechno jste odlovili, a můžete konečně spát. Hřeje vás, že dnes jste udělali dalších deset schránek. Do rána stejný počet nových zapípá na geocaching.com.

Na závěr bychom mohli říct snad jen tolik, že i když tomu nechybí adrenalin, celé toto klání zdá se býti poněkud podivným. Přesto jsou ještě podivnější využití GPS. Nejbizarnějším se zdá být houbaření pomocí satelitu. Takový houbař si poznačí na mapě přesné souřadnice, kde rostly, a příště jde na jistotu. Otázkou zůstává, zda je doba skutečně natolik rychlá, abychom se vzdali objevování nových míst a procházky po lese a chodili skutečně jen vybírat přírodní pokladničky. 

30. 11. 2010

Autor: Richard Klíčník