Mít doma nějaký MP3 přehrávač je natolik běžné, jako kdysi magnetofon nebo ještě předtím rádio. Málokdo si uvědomuje, že první přehrávač MPMan F10 spatřil světlo komerčního světa před dlouhými dvanácti lety.

Z dnešního pohledu to byl archaický přístroj – měl 32 MB flashové paměti dobrých pro hrstku písniček a připojení pomocí paralelního portu. Také s ním korejský výrobce Saehan Information System ani prodejce Eiger Labs žádnou díru do světa neudělali. O necelý rok později následoval mnohem známější přístroj PMP300 firmy Diamond Rio - a přehrávače zahájily vítěznou cestu světem. Řada lidí je dokonce přesvědčena o tom, že PMP 300 je prvním komerčním přehrávačem. Všechny přehrávače pochopitelně využívají kompresní technologii, kterou přibrala pětice lidí z německé společnosti Fraunhofer Gesellshaft. Ta ostatně veškeré patenty vlastní dodnes.

MPMan F10

Rio a její přehrávač se do historie dostaly poněkud jinak – pouhý měsíc po uvedení na trh se objevila žaloba asociace nahrávacích studií RIAA, které se nelíbila možnost přehrávat písničky pochybného původu a spolupráce s právě vzniklou webovou stránkou mp3.com. RIAA nakonec žalobu stáhla, Rio dokonce žalovalo také, následovala další žaloba RIAA a nakonec vítězství, protože soudce rozhodl o tom, že přehrávač není nahrávací zařízení. To už ale firmu Rio znal kdekdo, protože už naplno řádilo stahování z netu pomocí P2P.

Saehan celou kontraverzi přežil zejména proto, že o jeho přehrávač zájem nebyl (a částečně také proto, že je mnohem jednodušší soudit americkou společnost nežli korejskou firmu), nicméně pokračoval ve výrobě a později dokonce patřil mezi členy tzv. Secure Digital Music Initiative, která se snažila vytvořit univerzální technologii DRM. Té nakonec došla pod tlakem hackerů pára, takže vzniklé vakuum vyplnil se svojí technologií Windows Media DRM Microsoft, ale to je jiný příběh.

Následovala pak záplava přístrojů, z nichž mnohé byly z nějakého důvodu zajímavé. Zmínit lze třeba Lyru firmy RCA, kterou neslavně proslavila zejména marná podpora formátu G2 firmy Real Networks. Ve stejném roce se objevil také Diamond Rio PMP500, který vedle větší kapacity proslul nabídkou třech barev a brzy se stal trhákem. Ve stejné době pohltila firmu Rio společnost S3, která se záhy přejmenovala na SonicBlue. Na poněkud šílené straně potom stál přístroj eGo firmy I2Go, který ve snaze překonat malou kapacitu paměti využíval technologie IBM Microdrive. eGo pro jistotu mělo tyto miniaturní disky dva - a jelikož v roce 2000 stál každý z nich kolem tisíce dolarů, nepřekvapuje, že při nákupu eGo jsme sáhli do peněženky pro více než 2 000 dolarů.

MC-P10

Mezi padlé anděly MP3 přehrávačů můžeme zařadit i tužce podobný MC-P10 od Sony. Zrada byla v tom, že Sony sázel na svůj vlastní formát ATRAC3. Přístroj sice přišel s neohrabaným softwarem pro konverzi formátů, zákazníci si ale mylně mysleli, že kupují „pravý“ přehrávač MP3, což Sony lstivě podporovalo využitím loga MP3 na krabici. Kdo se chytil, spěchal do krámu přehrávač vrátit. Sony se o něco podobného pokusila ještě dvakrát, pokaždé to dopadlo špatně, a tak firma od výroby upustila úplně.

Dnes si pod pojmem MP3 přehrávač vzpomeneme nejspíš na iPod, všechny ostatní jen paběrkují zbytky trhu. Apple totiž dokonale sladil cool design, jednoduché ovládání, šikovný marketing a hlavně portál iTunes. iPod ale nebyl prvním přehrávačem vybaveným pevným diskem, tady patří prvenství firmě Compaq. Jejich první dílko mělo vpravdě děsivý název Hango/Remote Solutions Personal Jukebox PJB-100, ale pyšnilo se na tu dobu neuvěřitelnou kapacitou paměti 6GB.

Hango v názvu znamenalo, že Compaq, který výrobku moc nevěřil, prodal licenci korejské firmě Hango velice brzy potom, co jej v roce 1998 dali dohromady. Firma Hango se do nějakého vývoje či prodeje také nehrnula. V roce 2001 se potom objevil první iPod a Hango si mohla PJB strčit za klobouk. A aby byla ironie dokonalá, tak v roce 2002 spolkla firmu Compaq společnost HP, která o další dva roky později uzavřela s Applem smlouvu o distribuci iPodu pod názvem HP. Zůstává tedy těžko uvěřitelné, že HP de facto Apple porazil o tři roky, což je v digitálním světě téměř generace, a stejně dokázal závod prohrát na celé čáře. 

24. 11. 2010

Autor: Václav Větvička