Zimní IT radovánky jsou za dveřmi!

Jenom skončil čas lesknoucích se monitorů, už nastává období prokřehlých prstů, ve kterém je radost ovládat všechny ty hi-tec věcičky, které jsme si pořídili.

Už se vám stalo, že jste na chodbě podniku potkali takhle zjara správce vaší sítě, který byl ještě rozcuchanější než obvykle, měl ještě nepřítomnější výraz v obličeji než obyčejně a s očima podivně lesklýma vykřikoval: „Čas lesknoucích se monitorů je tady! Čas lesknoucích se monitorů je tady!“? 

Léto je pro všechny, kteří musí zírat do jakékoli obrazovky, prokletým časem. Samozřejmě, naše mobily i monitory mají větší svítivost než kdykoli předtím, ale stejně – když se sluníčko pořádně opře, je vám svítivost platná asi jako mrtvému bezrukému náramkové hodinky. Přesto je docela zábavné sledovat počínání lidí, kteří se na ulici snaží rozluštit něco na svém přístroji, nedejbože něco rychle vyhledat. Léto monitorům všeho druhu prostě nesvědčí a onen nebohý ajtík se jen děsil toho, že zase bude muset utěsnit všechna okna. To pochopitelně děsí zase všechny kolegy, protože v létě se jeho kancelář promění v jakési podivné nakyslé pařeniště, ve kterém by nikdo kromě něj nevydržel… Ale to je zase jiná pohádka.

Vraťme se k našim udělátkům a k jejich „outdoorovému“ využití. Všichni se nejspíše shodneme, že na jaře a na podzim je všechno v relativním pořádku. Počet luxů ze slunce výrazně nekonkuruje našemu novému zářivému telefonu, je nám příjemně po těle a zkrátka připadáme si nesmírně hi-tec, když tak sedíme na zastávce autobusu a brouzdáme se internetem, abychom dohnali všechno, co jsme v práci nestihli přečíst. Je to skvělé!

Jenže je radno pamatovat na to, že se blíží zima. A ta letošní má být prý pěkně krutá. Hustě krutá. Ještě krutější, než byla ta minulá. Namítněte si, že to bude fajn otevřít okýnko do servrovny, ale pokud to spadne pod dvacítku, zkuste si v tom telefonovat. Tak jistě. Máme hands free a máme hlasové vytáčení, ale kolik procent populace tyhle vymoženosti používá? Deset?

Většina lidí je zvyklá držet si utržené sluchátko u ucha. Většina lidí je také zvyklá telefonovat na ulici za chůze. Jen si vzpomeňte na ty pocity, když jste telefonovat museli a mrzlo, jen to praštělo. Jak jste to řešili? Ona při pořádném samci totiž ani ta rukavice nepomáhá. Ruku máte danou nahoru, aby se vám náhodou nemohla prokrvovat, a tak pomalu ale jistě stydne. A váš šéf hovoří a hovoří.

Pokud nemáte ani tu rukavici, tak to už je pak na pováženou. Dá se to řešit střídáním rukou, ale po deseti minutách máte zmrzlé obě namísto jedné, a jestli ten blbec do minuty nezavěsí, tak vám upadne na zem telefon a možná že i umrzlé prsty.

A teď si představte, že konečně domluví, ale chce, abyste mu hned přes vzdálený přístup k počítači, který máte bezpochyby nastavený jako každý slušný IT člověk, poslali nějaká data - a k tomu krátký e-mail s vysvětlením. A tu kavárnu, co tu byla celé roky, před měsícem zrušili.

Nový dotykový přístroj je krásné udělátko, které jste si nechtěli dlouho pořídit, protože nepotřebujete být in, ale potřebujete výkon, jenže když už ho firma nabízela mezi služebními a tenhle měl tak dobré recenze, tak jste se nechali zlákat a taky jste si ho pořídili. Máte ho od konce léta, podzim byl úplně v pohodě, tak šup, jdeme poslat ten mail.

Ale ale ale… Prstíčky nás nějak neposlouchají. Vzpomenete na Nokii 3310 s vystouplými tlačítky, po kterých se sice namrzlé prsty smekaly, ale stále jste byli tenkrát kdysi s to tu jednu sms napsat. Jenže teď máte napsat e-mail. Prsty nemáte nijak velké, ale teď jsou tak trochu… Jak jen to říct… bez citu. Po čtrnáctém překlepu to vzdáte a vytáhnete stylus, s tím vám to přece jde. S tím jste dobří a dokonce s ním dobře vypadáte.

Když vám titěrný stylus spadne na zem počtvrté, nějak se vám ho v té čerstvě napadané závěji nedaří najít. Přístroj chladně žhne do padajícího šera a vám začíná být jasné, že tu není něco v pořádku. Že vás tohle nebaví a že někde udělali soudruzi chybu. Navíc ta kapka, co vám odpadla od nosu přímo na dotykový display, nějak přimrzla nebo co a vůbec je to nějaké divné.

Všimli jste si taky někdy, že by chlad vybíjel rychleji baterie? Tak pokud ne, měli jste štěstí. Bohužel tenhle nový přístroj už tak šťastný není a všechno to surfování na záchodě a při poradě ho nějak vyšťavilo. Dali byste nejen ten vychytaný telefon, ale možná i celé království za grog nebo aspoň autobus, který už tu měl být před čtvrt hodinou, ale někde se kvůli tomu pitomému náledí zasekl. Máte úplně červený nos i prsty a také vzteky rudého šéfa, který čeká, až mu pošlete jeho data.

No sakra řeknu vám… Nebylo nám líp, když jsme odešli z práce a všichni měli smůlu, protože na přípojku telefonu se čekalo dva roky a telefonovat se z osobního čísla dalo jen hezky v teple domova? Zima je tu, tak aspoň omotejte svoje stylusy nějakým motouzkem, aby vám nepadaly do závějí. Rok od roku je to totiž větší hnus.

30. 10. 2010

Autor: Richard Klíčník