„Tak ahoj, ať neprovoláš.“ Aneb co jsme chtěli, to máme, co chceme, o tom nevíme

Minulý týden jsem byl upozorněn na blogový zápisek Tomáše Kaplera na serveru Lupa.cz. On to nebyl ani tak blogpost, jako jen přetištěná stížnost na naše tři mobilní operátory adresovaná Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. A to kvůli „možnému zneužití dominantního postavení“.

Čtenářům doporučuji si stížnost přečíst: zde. 

Nechce-li se vám celá stížnost číst, pak jen zmiňme její podstatu. Panu Kaplerovi se nelíbí, že ani jeden z mobilních operátorů nenabízí „normální“ tarifikaci 1+1, ale hovory účtuje po minutách (60+60), nebo dokonce 120+60, 60+30, resp. 60+1. Připomíná, že nákupní cena hovorů je tarifikována jako 1+1 a stejným způsobem je určena i cena propojovacích poplatků. Žádný z tuzemských operátorů – na rozdíl od mnoha evropských – klientům takový tarif nenabízí.

Přiznám se předem, že neznám zpaměti všechny tarify našich operátorů a netuším ani, zda a za jakých podmínek (třeba korporativní klientele) tuto možnost nabízí. Tohle je stejně vedlejší, protože z hlediska řádového spotřebitele je důležité to, že běžné tarify (trošku kostrbatě tím mysleme ty nejdostupnější) tuto možnost opravdu nenabízí.

Co myslíme tarifikací

Zkraje je ještě nutné vysvětlit, co je to vlastně tarifikace. Neznalost tohoto pojmu u velkého procenta lidí je, domnívám se, vůbec tou nejpodstatnější věcí, která trh ovlivňuje. A protože lidé moc neví, že něco takového existuje, nemají důvod se po nových tarifech vůbec ptát.

Takže: tarifikace určuje, kolik zaplatíme operátorovi za hovor s ohledem na zvolenou jednotku času hovoru - „kvantum hovoru“. Běžné jsou tarifikace zmíněné výše. Máme-li tedy hlasovou službu s tarifikací 60+60, znamená to, že za každou započatou minutu platíme jako za minutu celou. Hovor trvající 5 sekund se zkrátka vyúčtuje jako hovor minutový. Hovor trvající minutu a pět sekund stojí stejně, jako kdybychom hovořili minuty dvě.

To je pro koncového zákazníka samozřejmě nevýhodné. Několik krátkých hovorů je pak ekvivalentní dlouhému, několikaminutovému hovoru. Celkový provolaný čas se tedy nesčítá přirozeným způsobem. Jednotkou je tedy minuta.

Naproti tomu „přirozená“ tarifikace 1+1 znamená, že hovor je účtován po sekundách. Zákazník platí pouze za to, co provolá. Uskuteční-li někdo 12 hovorů po 5 sekundách („Chtěla jsi chleba, nebo rohlíky...?“), zaplatí celkem částku odpovídající pouze jedné minutě. S tarifikací 60+60 však zaplatí de facto minut dvanáct. Jestli vás někdy překvapilo, že jste volné minuty vyčerpali dříve, než jste je opravdu stačili prohovořit, tohle je vysvětení.

Jistě si každý spočítá s ohledem na své telefonní zvyklosti, kolik na tarifikaci 1+1 ušetří. Rozdíly mezi oběma tarifikacemi se na účtu podepíší velkým rozdílem.

Chtěli byste takto volat?

Otázka je jasná. Kdo by nechtěl volat s tarifikací 1+1? Jenže otázka číslo dvě je, kdo si o tuto tarifikaci kdy řekl?

Mobilní operátoři nemají vůbec žádný důvod tento způsob účtování nabízet. Jsou jen tři (počítáme-li GSM) a každý z nich má dostatek zákazníků, o které se nemusí bát. Jejich nabídky hlasových služeb jsou vlastně podobné. Spíše než aktuální nabídka hlasových služeb pro klienty hraje roli historická zkušenost s daným operátorem, citové vazby, image firmy apod. I kdybyste stokrát chtěli utéct od jednoho k druhému, od druhého k třetímu a tak dále, stejně zjistíte, že si moc nepomůžete. Ono příslovečné z bláta do louže prostě na tuzemském trhu platí.

V Česku mobilní trh zaznamenal obrovský boom již zkraje svého zrodu. Lidé se na přelomu nového milénia s radostí zbavovali pevných linek, v éře kapsáčů měli v každé kapse jeden mobil. A prakticky vůbec se neřešily ceny nebo další podmínky. Bylo to v době, kdy ještě internet měl u nás minimální penetraci. Byla to hodně odlišná situace, než jaká panovala v jiných státech směrem na západ včetně USA. Tam mobilní služby přišly jako doplněk k již existující kvalitní síťové infrastruktuře a vyspělému trhu s pevnými hlasovými službami.

Když čeští operátoři nasbírali své ovečky zkraje své existence, proč by se o ně měli prát v pozdějších letech a nabízet jim takové služby, na kterých by klienti ušetřili a operátoři tím pádem ztratili? Za problémy, které souvisejí s dnešním stavem mobilního trhu v České republice, může zejména právě tento odlišný vývoj mobilních sítí, původní zakrnělost českého internetu, nadvláda pevného operátora – zkrátka špatný stav trhu.

Další operátoři

Jednou z možností, jak pohnout s dosavadní nabídkou mobilních služeb, je samozřejmě přítomnost jiných operátorů. Jistá optimistická nálada panovala před pár lety, když bylo oznámeno, že na trh míří čtvrtý mobilní operátor – dnešní U:fon provozovaný společností MobilKom. Jenomže to mělo jeden háček, který si z počátku málokdo uvědomoval. A to že U:fon nebude (a není) operátor GSM, ale CDMA. Už proto nemohl s cenami klasických mobilních služeb nijak zásadně zamávat. Jeho role při rozšiřování 3G datových sítí, ke kterým dochází zejména teď, se však upřít nedá.

O vypsání tendru na volnou frekvenci pro GSM uvažoval Český telekomunikační úřad naposledy loni v listopadu. MobilKom byl jasný kandidát, stávající tři operátoři by neměli případně dovoleno se soutěže účastnit. Ta byla naplánována na první čtvrtletí letošního roku. Jenomže měsíc se s měsícem sešel a z tendru sešlo. Otevření bran dalšímu operátorovi brání technologické a legislativní problémy, zaznělo z ČTÚ v dubnu letošního roku.

Na druhou stranu je naivní si myslet, že za současného stavu mobilních služeb s rovnoměrně rozloženými silami mezi tři velké operátory by nový operátor byl schopen vystavět vlastní infrastrukturu, která si žádá velkých investic, a ještě nasadit ceny a tarifikaci tak, aby vody rozvířil, a dokázal trojce za své vlastní finanční udržitelnosti konkurovat. Počet aktivních mobilních čísel je jaksi vyšší než počet obyvatel ČR, takže prakticky není odkud brát.

Virtualita, ale těžko dobrovolná

Jako schůdné řešení, kterého se však jen tak nedočkáme, je možnost příchodu tzv. virtuálních poskytovatelů mobilních služeb. Jednoduše řečeno, virtuální operátor je firma, která de facto přeprodává služby velkých operátorů, ale za výhodnějších podmínek, které si sama stanoví. Virtuální operátor prostě využívá již existující infrastruktury, kterou vystavěli velcí poskytovatelé.

Bezpochyby si položíte otázku, proč by to velký operátor dělal. Proč by měl příchozímu operátorovi jen tak zpřístupnit vlastní infrastrukturu, kterou by kvůli kapacitním problémům ještě sám musel posilovat?

Samozřejmě máte pravdu. Dnešní operátory k tomu nic nenutí. Nemají důvod si dobrovolně do vlastního zelí pouštět někoho, kdo sníží ceny a donutí je snížit ty jejich.

Proto expanzi virtuálních operátorů ve světě řídí dva faktory: regulační opatření nastolená danými úřady, ale také strategické plány. První faktor se někomu nemusí líbit, ale vzhledem k tomu, že druhý faktor můžeme v našich podmínkách zcela vypustit, prakticky jiná možnost neexistuje (vlastně existuje, o tom níže...).

Důvod, proč dnešní operátoři nemají strategické důvody pouštět do svých mobilních sítí konkurenci, opět souvisí s historií vývoje mobilních služeb a broadbandu u nás.

Mobilní operátoři ve světě vítají virtuální konkurenci, či spíše partnery, hlavně tehdy, když chtějí rozšířit portfolio svých služeb a dostat své stávající služby tam, kde ještě nebyly a nejsou. K tomu dojde tehdy, když mobilní operátor má zájem získat klienty například poskytovatelů internetu, kteří díky virtualizaci mohou svým stávajícím klientům nabídnout zvýhodněný ucelený balíček volání jak pevného (i přes VoIP), nově mobilního společně s internetovým tarifem.

K tomu u nás nedošlo. Jisté snahy o tento způsob spolupráce existovaly, ale vesměs jen na papírech. Když jsem se před pár lety na toto téma bavil s některými zástupci středně velkých poskytovatelů internetu, právě o této možnosti virtualizace mobilních služeb hovořili. Ale na realizaci nikdy nepřišlo. Na zjevné důvody se nemusíte ani ptát.

Naopak český trh s balíčkováním se ubíral a ubírá jiným směrem. Velcí poskytovatelé hlasových služeb, včetně těch mobilních, začali sami nabízet pevné i mobilní internetové připojení. Nahrával jim samozřejmě ten fakt, že se jim okamžitě v počátcích podařilo ulovit všechny české klienty na mobilní služby.

Ve světě je tomu naopak

Ačkoliv z českého pohledu se existence virtuálních mobilních operátorů zdá naivní, ve světě, zejména na západ od nás, funguje. A to celá léta. Píše se rok 2010 a Česko se stále nedočkalo toho, co jinde existuje prakticky po celý moderní ICT věk.

Vůbec prvním velkým a úspěšným virtuálním operátorem byl britský Virgin Mobile UK, který na tamní trh přišel v roce 1999 (sic!). Za tu dobu se mu podařilo získat více než čtyři miliony klientů. Po úspěchu ve Spojeném království se virtuální operátor dostal i do USA pod názvem Virgin Mobile USA. Celkově pak virtuálních poskytovatelů na světě existuje kolem pěti set.

Velký rozdíl panuje mezi „západním“ trhem a tím „východním“. Virtuální operátory najdeme v Německu, Nizozemsku, Belgii, Dánsku apod. Jenomže časy se mění: virtualita vstupuje také do Ruska, Chorvatska nebo Baltských států. U nás přesto stále nic.

Možnosti v Česku

S (ne)klidem můžeme na našem trhu vyloučit onen strategický faktor, díky kterému se jinde ve světě rozvíjí mobilní trh. Zdá se, že podle definice můžeme naše zraky upírat pouze na zásah regulátorů. Český telekomunikační úřad a ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se však dodnes v této oblasti nějak neangažoval. Obávám se ale, že jiná možnost než regulace u nás asi neexistuje.

Je však důležité poznamenat jednu zásadní věc. Tarifikace 1+1 včetně podstatně nižších cen volání do mobilních sítí u nás dlouhou dobu existuje.

A to v sítích tzv. VoIP operátorů.

VoIP v České republice stále nehraje prim jako jinde ve světě, přitom volání přes IP protokol je úžasnou technologií s naprosto minimálními náklady.

Možná v někom VoIP vyvolává mylnou představu volání přes počítač a nutnost headsetů. Každopádně pevné nebo bezdrátové telefony s přiděleným regionálním číslem jsou v kancelářích nebo domácnostech skvělým řešením.

VoIP operátoři totiž jako jediní reagují co půl roku na snížení propojovacích poplatků, které nařizuje ČTÚ. Proto dnes klienti mohou na mobil volat na všechny mobilní sítě za řádově 2 Kč / 60 s s tarifikací 1+1. (Samozřejmě, že tarif závisí na daném VoIP operátorovi, ale -- bez snahy dělat reklamu -- například IPVOX nabízí volání na mobil za rovné 2 Kč s daní, Mikrotech za 2,14 Kč, což jsou ceny, o kterých se mnohým mobilním klientům může jenom zdát.) Totéž platí u volání na pevné linky, kde cena za 60 sekund činí asi 30 haléřů. Bezplatné hovory v rámci sítě a síti partnerských jsou přitom samozřejmostí.

Dodnes však téma VoIP není v redakcích IT magazínů aktuální téma. De facto neexistují články o pozitivních změnách na VoIP trhu, takřka nikdo nesleduje nabídky VoIP operátorů a nepopularizuje samotnou platformu VoIP.

Nebudu popírat, že za relativně špatné povědomí o VoIP stojí také předsudek o „pevné lince“. Pevná linka je dnes stále sprostým slovem. Lidé znechucení stavem hlasových služeb se v minulosti příliš zbrkle zbavovali pevných linek a představa, že by si dnes měli na stůl opět postavit telefon, byť na bázi VoIP, jim přijde patrně zpátečnická.

Jenomže právě vyšší penetrace VoIP služeb, kde seriozní operátoři používají tarifikaci 1+1, by mohla pomoci mobilnímu trhu a startu tarifikace 1+1 v mobilních sítích. Nemuseli bychom se spoléhat na budoucí zásahy regulátorů, ale hybnou silou by byl samotný trh.

17. 9. 2010

Autor: Oldřich Klimánek