Ani s notebooky se čas nemazlí

Rozhodl jsem se, že by se mi hodilo něco na cesty. Myslím nějaký nový přítel, který by moc nevážil a na kterém bych mohl pracovat a zároveň se bavit. Pochopitelně mám na mysli nějaký netbook. Dovolené jsou tady, do báglu jen tak něco nestrčíte... Prostě je na čase zase se posunout...

A v tom mi to došlo. Všechny ty vzpomínky, všechny ty minulé notebooky, které jsem kdy měl, vlastnil či jenom viděl. Nebylo jich málo a když si vzpomenu na ty počátky... Pane jo. Skoro se mi do očí navalily slzy, když jsem hleděl na internetu na současnou nabídku a přitom vzpomínal na první kroky s notebookem... 

Ale to bych předběhl. Všechno to pochopitelně začalo v dobách, kdy jsem neměl ani na obyčejný stolní počítač, natož na něco tak hi-tech jako je notebook. Jako dneska si pamatuju ten okamžik, kdy jsem šel na návštěvu ke kamarádovi, který mi říkal, že mi musí něco ukázat. A že mám přijít až později, až se táta vrátí z práce. To jsem nějak nechápal, na jeho tehdy nové dva osm šestce jsme pařili zásadně, když nebyli rodiče doma, ale co už, věřil jsem mu.

Když mě zavedl k nim do obýváku, kde na stole ležela otevřená jakási věc, kterou jsem před tím nikdy neviděl, měl jsem zvláštní pocit, že hledím do budoucnosti. V zásadě jsem měl pravdu, ale kdo to měl tušit!? Bylo to IBM. Jaké vám nepovím, ale zvládnu alespoň ženskou specifikaci: bylo černé. Koukal jsem na to jako blázen. Tohle že je počítač? Tohle že je lepší počítač než ten, který mají v podstatě pod celým stolem? Zázrak. Zázrak to byl.

Následovala léta, kdy jsem se zmohl na vlastní stolní počítač a notebooky stále patřily kamsi jinam než mezi studenty. Notebook - to byla známka byznysmena daleko těžšího kalibru než mobilní telefon. Ty se u nás rozmohly přece daleko dřív, ale kdo chodil v druhé půli devadesátých let s notebookem? A těch peněz co to tenkrát přece stálo („jeho strejda má notebook za sto dvacet litrů!“ „Jůů!“)! No prostě bylo to něco, na co našinec vůbec nepomýšlel.

Pak jsem se k notebooku dostal poprvé blíž někde z kraje vysoké školy, kdy kamarád jeden zdědil, taky už nevím, co to bylo, ale původně to bylo drahé jako zlaté tele a v době, kdy s tím přišel na koleje, už to bylo pomalejší než můj stolní počítač, ale stále to bylo „děsně boží“, protože se to dalo dát do tašky a odnést. Malý monitor, příšerné ovládání, těžké ne jako tele, ale jako celá kráva. Panečku, to byly časy.

Pak jsem se ovšem šťastně zamiloval a poznal, zač je toho loket. Nový moderní šesti a půl kilový Dell mojí nové přítelkyně je zlomový okamžik, od kdy miluji značku Dell a mám nenapravitelně deformované rameno od jeho neustálého přenášení. Dodneška si vybavuji, že měli opravdu vychytanou kšandu na té tašce. Byla tam na kousku guma, která pružila, když jste šli, a tak jako trochu odlehčovala mrzačenému ramenu. Vypadalo to, že to pomáhá, ale asi to bylo jen na efekt...

Pak jsem se rozešel a skončil školu. Bylo potřeba vydat se do pracovního procesu a k tomu jsem potřeboval zcela jistě notebook. Musel jsem být mladý, dynamický a na první pohled perspektivní. Notebook tohle všechno pořád ještě člověku propůjčoval. Vzal jsem úspory ze studií, ehm, a za šestadvacet tisíc si koupil Amilo od Fujitsu. Není to tak dlouho. Vůbec to sakra není dlouho. Když jsem ho chtěl po pár letech prodat, nabídli mi za něj z kamarádství čtyři tisíce.

Jsem původem z Moravy, a tak jsem se zhrozil. To tak. Já za to dal takové prachy a teď tohle? Vzpomněl jsem si sice na to, jaké to bylo, když kamarádi prodávali ty svoje šíleně drahé mašiny po letech a seznal, že procentuálně moje ztráta není zase až tak špatná, ale stejně jsem ho neprodal a dal našim, kde milé Amilo stále bez problémů slouží k brouzdání na internetu a psaní mailů. Neodešlo do věčných lovišť, stále běží a běží (s trochou přidané paměti, protože ke stáru začalo být sklerotické).

A já si koupil Dell Inspiron z USA. Na něm bylo v době kupování zábavné, že z Ameriky mě přišel na dvanáct tisíc, zatímco u nás stál dvojnásobek. To mne tenkrát, přiznám se, hodně pobavilo. Méně už mě pobavilo, když mu po půl roce odešel harddisk a já si spočítal, že než to reklamovat ve Státech, bude lepší koupit si nový u nás a nedělat kolem toho příliš cavyků.

A teď už se mi nechce s Inspironem tahat na dovolenou, ale něco bych na ni klidně tahal rád. Když se tedy dívám na nabídku těch tintítek, kterým prý vydrží baterky až dvanáct hodin, běží mi před očima můj celý život s notebooky. Stojí hubičku a je jich tolik, že už je ani nikdo nechce. Jsou levnější než stolní počítače, jsou všudypřítomné. Mají je děti a mají je prarodiče, vozí si je na chatu, protože soused tam má nataženou wi-fi a oni můžou večer přes skype zavolat dětem.

Je sice jisté, že notebooky nezměnily tvář planety tolik jako mobilní telefony, ale rozhodně patří mezi harampádí nového věku, bez kterého si spousta lidí už život také nedovede představit. Třeba iPad se snaží tvrdit, že éra notebooku je pryč, ale já osobně bych na to nesázel. A možná už dneska si objednám novou hračku. 

7. 8. 2010

Autor: Richard Klíčník