Jaro přináší mobilní lásky čas

Je jaro, je lásky čas, zkrátka máj za rohem. Ještě před několika málo lety to znamenalo, že projdete-li parkem, budou v něm zamilované dvojice. Dnes jsou tam zamilovaní klidně po jednom a namísto hřejivé ruky drží v té svojí nažhavený iPhone, jenž jim ochotně splní všechna jejich přání. Čí hlas to tedy zve ku lásce v našem století?

Pochopitelně technologie nezvou, technologie řvou: „Pojď se milovat, bambulo!“ Dnes už můžete po parku chodit sami a mít svého milého či milou přímo u ucha. Můžete si špitat v zásadě ještě intimněji z ouška do ouška, protože vás nikdo zlomyslně neočumuje a smát se výrazu telefonujícího člověka je daleko méně zábavné, než se dívat, jak se nějaká dvojice v parku „olejzá“. 

No jen mi netvrďte, že jste se ani jednou v životě nebavili tím pohledem! Jen mi netvrďte, že je to pod vaši důstojnost! A pokud jste skutečně bez viny, prosil bych, abyste okamžitě smazali účet na facebooku, i když na něm budete vaší sestře zaručeně chybět (jak vás programátoři nezapomenou informovat při rušení). Ale to jsme odběhli k úplně jinému druhu zábavy, i když i láska k viděnému je svého druhu láskou.

Vraťme se ale k mobilním milencům… Skutečně jich přibylo. Když netelefonují, nesedí smutně na lavičce, kdepak! Nadšeně brouzdají po internetu, posílají svému protějšku textovky, nebo fotí všechny ty rozkvetlé třešně a se zamilovanými zprávami je posílají na správnou adresu. Ťuk, ťuk, klep, klep, odeslat!

Přijde vám to divné? Nepřirozené? Ale co je dnes nepřirozené? Co je divné? Pokud chcete, umožní vám technologie změnit pohlaví, tak proč by vám partnera na procházce nemohlo nahradit udělátko, díky kterému je s vámi milovaný nebo milovaná v zásadě v reálném čase?

Jenomže ono to nemusí končit pod nosem, víte? Říká Zdeněk Svěrák v roli Vavrocha ve hře Záskok. A má svatou pravdu. Ono se také může lehce stát, že zástupce nahradí zastupovaného. Vždyť ani to není v lidských dějinách nové. Všechny partnerské příručky správně radí, že pouštět přítelkyni ven často s kamarádem, byť by to byl kamarád nejlepší, nedělá dobrotu. Zle se vám to může vymstít.

Navíc s nejlepším kamarádem aspoň denně nespí, zatímco známe celé tuny slečen, které usínají s telefonem v posteli, protože jej používají před usnutím jako mp3 přehrávač… Že jsem paranoidní blázen? Ale klidně, jenže mám stejně pravdu.

Jen se dívejte kolem sebe pozorně! Zejména se to dá pozorovat u -náctiletých slečen, které dostaly nový komunikátor (telefon se tomu dá říkat dneska už jenom stěží) k Vánocům. Ty jsou právě teď ve stádiu, kdy v nich hormony bouří jako víno v kádi po sklizni. Láska praská vzduchem jako ozon po bouřce. A ony ji musí někomu věnovat. Bývali to psi. Případně plyšoví medvědi. 

Jak ti první, tak druzí dnes sedí se ztrápeným výrazem v jejich pokoji a koukají se, jak se jejich paničky hýčkají s mobilními hračkami, které jim nabízejí veškeré představitelné rozkoše včetně připojení na internet. I kdyby se pes na zadní stavěl, být on-line zkrátka nezvládne…

Lepí si na ně samolepky, vyměňují kryty, převlékají je jako kdysi milované Barbie, zkrátka žijí s nimi spojeny tak úzce, jak to jen jde. Pochopitelně že se na nich dají lovit chlapi - a jde to podle všeho daleko snáze než kdy předtím, ale stále je to jen stroječek, který má sloužit. Namísto toho se z telefonů a PDA dnes stávají fetiše, které jsou uctívány jako maličkatá božstva.

Slované mívali doma ze dřeva vyrobené skřítky „dědky“, kteří měli chránit jejich domácnosti. Dědkům přinášeli mléko a potravu, podobně jako my dnes večer co večer krmíme svoje mobily, aby nám dále zajistily pohodlný život. Jak je vidět, ani tady se toho příliš nezměnilo. 

Jen to lehké erotično, které se vznáší nad stále více „sexy“ mašinkami (a ony mají být sexy, každý výrobce se snaží zaoblit jejich tvary, udělat je takové, aby lahodily našim očím), u dědků ze dřeva nejspíše chybělo. Ale kdo ví.

Zkrátka a dobře je jaro a my si musíme zvykat na další a další změny. Oproti párům tradičním už nepotkáváme pouze páry homogenní, ale i páry lidsko-kybernetické. Upřímně si myslím, že je šumák, jakou mají podobu. Vůbec nemusí vypadat humanoidně (i když i to nás časem třeba čeká). Jde totiž o to, jak umí uspokojit partnera.

Vzhledem k tomu, že dnes se téměř každý cítí být sám, je hlavním požadavkem zaplnění téhle mezery. A tu tahle vymazlená udělátka zaplnit umí. Vždyť právě proto je vyrábějí.

Jen je potřeba uvědomit si, že minimálně stejnou měrou, jakou nám slouží, nám i škodí. Jsou to mechanické pastičky na lidi, do kterých sami a dobrovolně strkáme prsty, které bychom přitom měli nejen na jaře vkládat někam úplně jinam. Všimli jste si, jak chytře to příroda vymyslela? Ještě jsem totiž neviděl jediný telefon, který by do lidské ruky padl lépe než jiná lidská ruka.

24. 4. 2010

Autor: Richard Klíčník