Fronty na iPad a firemní benefity

Přes všechna ICT udělátka je lidská paměť nedokonalá a zdá se, že stále nedokonalejší. Uvedení nového počítače/komunikátoru iPad na americký trh naše média svorně a nevynalézavě připodobňovala k našim frontám u obchodů před 25 lety.

Je to smutné zjistit, že ani internet a digitalizované archívy (o těch "analogových" nemluvím, tam snad kromě badatelů už nikdo pátrat nechodí) nejsou k ničemu, když existují autoři, a není jich zdaleka málo, schopní psát o naší minulosti takové nesmysly.

Jako pamětník front o nich něco vím a i když jsou vzpomínky milosrdné, přesto mi nezabrání tvrdit, že tak to nebylo. Odlišme fronty běžné, které byly na nedostatkové zboží denní potřeby - máslo, jižní ovoce, toaletní papír, maso..., od front na technické hračky jako pračky, ledničky, televizory. Dnes také zboží denní spotřeby, dříve - daleko před pětadvaceti lety - novinka či opět nedostatek.

Jenže zase jak kde a co. Fronty se stály spíše na zahraniční zboží dostupné zpravidla v Tuzexu, organizaci prodávající luxusní tuzemské zboží vyvážené do zahraničí a dovážející kvalitnější zboží ze západu. Fronty se později stály na auta či zahraniční zájezdy. Myslím takové fronty jako v USA na iPad či jiné očekávané hity.

Je vidět, že lidé jsou si opravdu hodně podobní, bez ohledu na společenský systém a postavení. Opravdu nevidím rozdíl mezi člověkem ležícím ve spacáku na iPod či Windows 7, nebo na televizor Tesla či zájezd do Jugoslávie. Dotyčný chce něco mít a je ochoten pro to cosi podstoupit. Ani u nás nestál celý národ ve frontě na barevný televizor Rubín.

Podobní jsme celosvětově i pokud jde o zaměstnanecké benefity. Podle společnosti Robert Half. Podle její nejnovější studie Salary & Benefits Guide 2009-2010 patří mezi pět nejžádanějších benefitů 5 týdnů dovolené, služební automobil k soukromým účelům, jazykové kurzy, odborné vzdělávání a stravenky. A jaká je skutečnost? Pětici nejčastěji poskytovaných benefitů tvoří stravenky, 5 týdnů dovolené, občerstvení a nápoje, pružná pracovní doba a služební notebook.

Je vidět, že nabídka a poptávka se liší - dost značně. Služební mobil či notebook je považován podle studie za samozřejmost, potěšující je požadavek na vzdělávání, kterou však podle všeho za samozřejmost, kterou si obstará zaměstnanec, považují firmy. A nejméně poptávané stravenky jsou nejčastěji poskytované.

Před časem, kdy i kvůli nim hrozily odbory stávkou, se opět v médiích uvádělo, že je to česká vlastnost a málem světový unikát. Není problém zjistit, že Sodexho je dokonce ve Fortune 500, působí v 80 zemích, má obrat přes 12 mld. euro, na 800 tisíc klientů a 14 milionů uživatelů. Ticket restaurant působí ve 40 zemích, obrat má 10 mld. dolarů, klientů na 430 tisíc a příjemců asi 30 milionů (rok 2008-2009).

Když se podíváme na benefity z hlediska profesí, je situace rozdílná. Zmíněné stravenky jsou nejčastěji v ITC (1. místo), požadované nejsou (do 5. místa), administrativa, účetnictví, finance, logistika, právo, zákaznický servis aj. je také poskytuje nejčastěji, v poptávce jsou na 3. místě, obchod a marketing je dostává až na 5. místě a nepoptává je stejně jako ITC vůbec.

Od prvního dubna je na našem trhu novinka možná srovnatelná (aspoň pro někoho, kdo nemusí mít za každou cenu všechno ) s iPadem. Jde o 3Book, "reálnou virtuální knihu", jak ji s fantazií marketingu vlastní charakterizuje tisková zpráva.

Má jít o interaktivní on-linový nástroj pro firemní 3D prezentaci na webu. Kniha je samozřejmě multimediální, lze jí otáčet, listovat, zoomovat a tisknout stránky. Má vlastní správu, takže vkládání a změny obsahu jsou snadné a nevyžadují nic navíc. Vygenerování prezentace a její umístění na web je otázkou kliknutí. 3Book spolupracuje s řadou prohlížečů, je českého původu. Licence přijde na cca 800 korun měsíčně, aktualizace jsou zdarma (více na www.3book.eu).

Je sice pravda, že prezentace na webu jsou často chudé a nenápadité, jenže se obávám, že to žádný nástroj nezlepší. Soudím tak podle ubohostí, které lze spatřit v powerpointových prezentacích. Chudičký obsah žádná forma nezachrání, ani za osm stovek, a to měsíčně. Jedině se domluvit s Applem, aby 3Book dával do iPadu...

Se sháněním práce a s pohovory mám své zkušenosti. Proto se dívám o to kritičtěji na publikované rady a doporučení v médiích zhusta se odvíjejících od "učených" knih. Je neskutečné, jak se například přeceňuje "řeč" těla. Nechápu dost dobře, kdo to může brát vážně, ať už jde o média či personalisty.

Je mi jedno, jestli FBI či CIA mají vypracované ty či ony metodiky, jak poznají podle chování člověka, o koho jde. Nic než klišé je tvrzení, že nejistý člověk uhýbá očima, že sedět se založenýma rukama je výraz a) nejistoty, b) agresivity (záleží na tom, jaká doporučení čtete), že ruce se sepjatými prsty jsou projevem přílišného sebevědomí a jiné kraviny. Kdyby to bylo tak jednoduché, neměli bychom problémy.

Někdy to tak být může, ale někdy zase nemusí, a dokud nebude existovat metodika na rozpoznání těchto variant, můžou si rádci taková doporučení strčit za klobouk.

Motivační dopis je stejná pověra jako strukturovaný životopis: zkušený personalista v něm snadno rozpozná doporučované fráze jako "v této firmě jsou toužil pracovat, protože je na špici" a podobně. Panebože, když přece někdo sesmolí životopis a dopis podle všude se povalujících doporučení, není zkušeného personalisty zapotřebí a každá cvičená opice s dvoudenním kursem ho může zastoupit.

Nebo mám snad vážně doporučení, že do motivačního dopisu (pro koho je vlastně motivační?) je dobré "vyjádřit naději, že se setkáte osobně při další části přijímacího řízení"? To má stejný efekt, jako když chcete dostat slečnu do postele, tak jí řeknete, že ji milujete. Jenže zaměstnání není na jedno vyspání se a stejně jako tak snadno získaná ženská nestojí za víc.

Přijímací řízení je, a na to se zapomíná, stejně jako pracovní poměr oboustranný vztah, a tak by se k němu mělo přistupovat. Takže si všimněte, jak je formulován inzerát. Floskule jako dynamický kolektiv, samostatná odpovědná práce, zájem učit se nové věci, iniciativní přístup atd. vypovídají o tom, že v personálním oddělení žádní lumeni nejsou. Firma, která podceňuje přijímání zaměstnanců, nemůže být dobrá.

Předem se podívejte také na firemní web a na tiskové materiály, to stačí i při čekání na pohovor. Posuďte jak grafický návrh, tak srozumitelnost a kvalitu písemného projevu. Jakmile uvidíte "vytypováváme si náročné klienty", "potencionální zákazník" či "rádi by jsme", zpozorněte: nic dobrého vás nečeká.

Stejně jako hodnotí personalisté vás, váš zevnějšek a chování, posuzujte vy je i celou firmu - od recepce po odposlechnuté hovory zaměstnanců a jejich chování. Člověk s umaštěnou kravatou vás nemá co poučovat, že máte nevhodné kalhoty, člověk s vlažným stiskem ruky ať raději mlčí o sebevědomém vystupování požadovaném pro inzerovanou funkci. Vyplňování dotazníků na konferenčním stolku v recepci či vestoje na chodbě u okna, protože a) je zasedačka obsazená, b) v kanceláři je jednání a podobné úlety jsou přesně tak závažné - spíše více než neinvenční "motivační" dopis.

Firma, která vám odpoví po měsíci na vlastní inzerát, je bídně spravovaná co do workflow, stejně jako ta, která vás nechá čekat byť jen čtvrt hodiny, protože se zdržela s předchozím uchazečem. Vyšší dívčí pak hrubě nesplňují ty podniky, které nezajistí zdánlivou banalitu, jakou je nesetkávání se kandidátů. Zní to možná přemrštěně, ale potkat u pohovoru kolegu z jiného podniku, neřku-li svého šéfa, je milé málokomu. To už by si mohla inzerující firma dát na web (nebo obeslat kandidáty) seznamem zájemců o pozici.

Není jediný důvod, aby požadavky kladené firmou na zájemce o místo neměly být aplikované vice versa. Možná se někdo ujme webu, kde se budou prohřešky firem sbírat.

10. 4. 2010

Autor: