Velký bratr má jméno AuditPro

Doba je zlá a zaměstnavatelé ještě horší, tak by se dalo s trochou nadsázky zafilozofovat nad zprávou o pronásledování „hravých“ zaměstnanců ze strany jejich zaměstnavatelů.

Nejlepší bude uvést tuto stať citátem z tiskové zprávy společnosti truconneXion: „Zaznamenali jsme za poslední rok zhruba 60% navýšení prodeje monitorovacího modulu AuditPro, který umí zjišťovat, jestli zaměstnanci netráví pracovní čas na Facebooku, brouzdáním na internetu, stahováním filmů či softwaru nebo hraním her.“

Vrací se tak v cyklu ohraný problém o tzv. využívání pracovního času. To „tzv.“ je tam záměrně a indikuje můj velký nesouhlas s mechanickým pojímáním pracovní doby a pracovního nasazení v duchu nejlepších tradic socialistického období. Dále do historie se vracet nebudu, jednak ji nepamatuju, jednak je to pořád dokola.

Tenkrát se podobně jako dnes internetové aktivity sledovalo telefonování v pracovní době. Obdobně jako se dnes uvádí, kolik procent pracovní doby stráví zaměstnanci internetováním a mailováním, se tehdy dělo totéž v případě telefonů. Podnikaly se nejrůznější pokusy, jak zablokovat volání „ven“, a přitom nikoho – stejně jako dnes – nezajímalo, kolik času se proklábosí, prokouří, prokřížovkuje a prokafuje.

Je to jasné: sledovat, jestli zaměstnanec netelefonuje privátně, je nejsnazší. Šlo o to buzerovat, nikoli, jak se tvrdilo, zlepšit využívání pracovní doby a zamezit zneužívání telefonů k soukromým hovorům. Nepracovní činnost je nedílnou součástí té pracovní a katalyzátorem pracovního nasazení. Člověk není stroj a během dne má různé výkyvy, ostatně o tom mluví řada studií.

Jak je tedy možné, že na doporučení odborníků – sem tam dopřát zaměstnanci odpočinek v podobě jiné činnosti (jenom ne způsobem jednou za hodinu deset minut, jak se to dělá!) – se nedbalo, nedbá a zjevně dbát nebude? Místo toho se neustále udržují a vylepšují vojenské buzerační způsoby, jak člověka prudit a nedovolit mu se nadechnout. A to všechno kvůli tomu, že pár lidí nezná míru a fláká se.

Ztráty vzniklé surfováním na webu jsou asi tak reálné jako ztráty softwarových firem vzniklé nelegálním užíváním jejich programů. Jsou prakticky nulové, protože jen málokdo z těch, kdo používá pirátský software, by si ho koupil. Platí to samozřejmě také pro stahování CD, DVD aj.

Zaráží mě na tom to, že zaměstnavatel nechápe, že člověk, který si během pracovní doby vyřídí pár mailů a podívá se na několik webových stránek, je pro něj mnohem větším přínosem než ten, kterému je to zakázané. V době, kdy lze spoustu záležitostí zjistit a vyřídit per mail, je přece absurdní „mimopracovní“ činnost zakazovat. Zaměstnanec, který obvolá děti, jestli jsou doma, objedná opraváře a zaplatí přes internetové bankovnictví dovolenou, získá pohodu a klid pro práci a nemyslí na to, co musí vyřídit.

Nikdo totiž nezakáže zaměstnanci, aby se nevěnoval v myšlenkách svým starostem, které logicky snižují jeho soustředění a výkon. Z technického hlediska je zákaz mimopracovních činností nesmyslný, protože dílem nemožný: zakázat používání mobilních telefonů si asi nikdo netroufne, o zákazu používání vlastních notebooků s vlastním připojením nemluvě. Tak na co si to páni zaměstnavatelé vlastně hrají?

Je směšné brát vážně statistické údaje, že jeden člověk stráví denně půldruhé hodiny na Facebooku a hraním her. Neříká to nic o tom, že týž pracovník ve zbytku jede na 125 % výkonu. Ale pozor: bez té půldruhé „promrhané“ hodiny by těch 125 % nedosáhl ani náhodou!

Je úplně jedno, že monitorovací programy nesledují obsah zaměstnancových aktivit, jen jejich existenci. Jde o nástroj pro získání důvodů pro postih, ať už oprávněný, nebo neoprávněný. Místo „Nováku, pracujete bídně a máte padáka“ se řekne „Nováku, trávíte moc času na FB a máte padáka“. V prvním případě by se totiž Novák mohl třeba naštvat a poukázat na to, že nemůže pracovat líp, protože k tomu nemá podmínky, na které opakovaně poukazuje. S monitorovacím programem polemizovat nejde.

Skončím nesouhlasem se zneužíváním zařízení firmy pro privátní účely. Internet běží pořád, stejně jako počítače. Firmy mají zpravidla paušální smlouvu, pochybuju, že by se jim fakturoval čas a přenesená data. Není to jako používání služebního auta pro soukromé účely či ukájení se hovory na erotických linkách.

Pikantní je, že ti, kdo zaměstnavatele poškozují svou nečinností nejvíc, si vždycky najdou cestičky, jak zákazy – od telefonování do zahraničí po prohlížení erotických stránek – dokážou obejít. Udělají si na to čas, je to pro ně výzva.

Ostatně vedení firem patří často také mezi zaměstnance. Myslíte, že generální ředitel píše své milence jen po pracovní době?

10. 3. 2010

Autor: