Televizory – formáty, titulky a zvuk: jak na to?

Když jsem minule psal o širokoúhlých formátech, problém s televizním vysíláním jsem jenom naťukl. Zmínil jsem letmo, že přes všechny ty řeči o „moderním“ formátu 16:9 je stejně velká část – poměr si odhadnout netroufám, protože nesleduju vše od rána do večera – programů dokonce jen ve formátu 4:3. Spekuluju, že u zahraničních pořadů je nákupní cena tohoto formátu nižší. Další část je ve formátu 16:9, zbytek v 21:9.

Zmatek na straně diváka zvyšují set-top boxy, pozemní či kabelové (satelitní nemám, ale není důvodů, aby to tam bylo jinak), televizory a jejich propojení. Tyto čtyři komponenty, vlastně pět (formát pořadu, formát vysílání, StB, TV a jejich propojení), vytvářejí džungli neřešitelných problémů. 

Posledním okamžikem, kdy přepínání formátů a zobrazování fungovalo, byly klasické vakuové obrazovky. Sice byly v „zastaralém“ formátu 4:3, ale divák viděl, co měl -a to včetně titulků, což je problém, ke kterému dnes mířím. Já od pořízení obrazovky 16:9 řeším problémy s přepínáním obrazovek denně. Jediné, co funguje (měl jsem dva „digitální“ televizory), je automatický formát 16:9. Tedy, funguje. Pokud se vysílá v tomto formátu, je to OK. Formát 4:3 je přirozeně „automaticky“ neesteticky roztažený.

Pokud přijímáte kabelovku nebo máte externí set-top box, otvírá se vám prostor pro další nastavování. Týž program z kabelovky se chová jinak než při příjmu z interního set-top boxu, o externím nemluvě. A pokud máte diskový rekordér, máte záruku, že dálkový ovladač z ruky nepustíte.

Máte pravdu, pokud namítáte, že vy problémy nemáte. Já popisuji své zkušenosti a poznatky (dva loňské modely televizorů, jeden HD ready, jeden Full HD) a vycházím ze svých nároků. Je to stejné jako třeba s počítačem. Znám uživatele, kteří jednou týdně přeinstalovávají systém, aby počítač pracoval, jak chtějí, aniž by to považovali za újmu. Berou to jako nedílnou součást používání této technologické hračky a diví se těm, které to vytáčí. Já se zase divím těm, které vytáčí, když jim ve vlhkém počasí nestartuje auto – pro mě je to denní chléb, ale raději ho nikomu nenabízím...

Zpět k formátům. Zapomněl jsem ještě na HD vysílání, kdy se vše ještě komplikuje. Obraz téhož kanálu se chová jinak v normálním a vysokém rozlišení, možnosti nastavení jsou jiné a menší. Někdy dokonce obraz ani nezaplní obrazovku...

A teď si k tomu přidejte titulky. U obrazovek formátu 4:3 bylo velmi vítané, když titulky byly v dolním černém pruhu. Televizní titulkování se provádí větším fontem, takže občas měl divák dojem, že sleduje program přes skleněné dveře čekárny. U obrazovek 16:9 však musí titulky do obrazu, jinak se divák právem naštve. Fantazie na straně vysílací je však velká, takže se stává, že se objeví první řádek titulků v obraze a druhý v černém pruhu.

Tak či tak titulky pak určují, jak si nastavíte obraz u sebe, což však není tím správným řešením.

Uvažoval jsem, že se poptám, ale pak jsem to vzdal, protože s ohledem na vysílací praxi se dají odpovědi čekat. Ideální řešení, a sice volba umístění titulků, by se mohla uplatnit u nových pořadů. S ohledem na nesmyslný počet voleb u současných přijímačů by se jistě vložení další našlo, ale naději si nedělám. S ohledem na varietu ve formátech vysílaných pořadů by se stejně problém řešil jen částečně.

Přístup televizních společností je ostatně macešský už dlouho. Než začaly vysílat přijatelně často v širokoúhlém formátu, narostly mnohým fousy až po pás. Se zvukem je to ještě horší. Duální jazykový doprovod se vysílá jako stereo a mnohé přístroje automaticky nepřepnou. Vysílání ve vysokém rozlišení nabízí tzv. digitální zvuk. Podle všeho se tím míní Dolby Digital, což samo o sobě neříká nic o prostorovosti. DD je i 2.0, tedy prosté stereo. Nic proti němu, ale čekal bych přece jen víc. Běžný televizor ostatně se zvukem žádnou díru do světa neudělá, jak kvůli počtu zvukových kanálů a reproduktorů, tak s ohledem na jejich kvalitu. Pro dobrý zvuk musíte sáhnout k externím zesilovačům a reprobednám.

Možná si někdo vzpomene, že jednu dobu se objevovaly pořady se zvukem Dolby Digital ProLogic. Ten se dal přijímat i na analogových přijímačích a přes externí zesilovač s dekodérem se člověk mohl pokochat pěkným prostorovým zvukem. Ostatně podle mých zkušeností není nad staré dobré stereo, které po prohnání přes dekodér DD ProLogic, ať verze I nebo II, dosahuje prostorového dojmu často lepšího, než je běžný odbytý pětikanál DD 5.1 u dévédéček.

Já osobně jsem zvolil ryze pragmatický přístup – titulkované pořady sleduju zásadně přes projektor, kdy umístění titulků nehraje roli – místa na plátně je víc než dost. Tudy ostatně vede i cesta, jak se s formáty a titulky popasovat. Než investovat do obrazovek s velkou úhlopříčkou, pořiďte si projektor, s nímž dosáhnete lepších výsledků za menší peníz. A pokoj nehyzdí sice elegantní a dominantní, ale přece jen velká kráva. Zvuk proženu domácím kinem se zmíněným dekodérem DD ProLogic a nemusím být odkázaný na to, co mi nabídnou vysílací společnosti.

3. 3. 2010

Autor: