Počítačem propojený dům – proč ne zahrada?

Byl jsem tuhle opět u strýčka, co bydlí za Naháčem, a zažil jeho upřímné rozhořčení, jak tvůrci moderních technologií ignorují venkovsky žijící lid a směřují své úsilí jen do měst. Za největší diskriminaci pokládá možnost elektronicky propojeného domu.

Strýčka možná nemusím představovat – jeho nápady milovníka počítačů jsem zde vykreslil myslím hnedle dvakrát. Pro ty, kteří články nečetli, strýček bydlí kousek za motorestem Naháč a sem tam cestou z Brna do Práglu (čti Prahy) se u něho zastavím v jeho napůl lesní chaloupce, kde žije s manželkou a spokojeně si užívá důchod živým zájme o moderní počítačové technologie.

Naposledy mi ale vynadal. Četl zde na webu DSL.cz článek o inteligentním domu a vadilo mu, jak diskriminačně uvažují výrobci podobných vychytávek.

Kamerový systém, dobrá, to se ještě dá využít, ale propojení ledničky, která sama objedná chybějící jídlo přes internet, automatická trouba, která sama připraví jídlo, žaluzie které samy reagují na světlo, přímotop, který sám automaticky zvyšuje nebo snižuje teplotu v místnosti, automatická projekce filmu, když sedíte na WC, automatický barman, automatické hlídání vinotéky, zda víno v ní není už moc archivní – to vše jsou podle strýčka diskriminační požitky, určené je měšťákům.

On ale má zahradu, za zahradou kus lesa, a požaduje od výrobců podobných serepetiček genderové zrovnoprávnění.

Navrhuje například automatickou lopatu a rýč, které samy poznají, že nastalo jaro, a půjdou překopat záhonek. Navrhuje automatická, dálkově a centrálně řízená kolečka, která sama budou vozit materiál dle potřeby. S tím úzce souvisí automatická sekyrka, která naseká dříví na polínka, a ta polínka by mu právě automatická kolečka pak přivezla domů do automatického krbu.

Jakožto vášnivý zahrádkář by ocenil automatické sazečky, automatické úpravny zahradní plochy, automatického designéra umístění kytiček a užitkových plodin, automatickou konev, posléze i automatický sběr mrkve, rajčat, okurek, angreštu, hrášku, malin, jahod, ořechů, jablek, švestek, rybízu, lilku...

Na podzim automatický sběrač spadaného listí a po celý rok automatickou sekačku trávy na zahradě. V zimě automatický odklízeč napadaného, případně spadaného sněhu. Vše vzájemně centrálně počítačem propojené, on by jen sledoval pokroky v roubené kuchyni na monitoru a popíjel k tomu slivovici, kterou vyrobil z automatické sklizně švestek automatický lis a automatická – samozřejmě certifikovaná a legální – palírna.

Dokonce by se dalo využít to ledničkové připojení a některé plodiny ze zahrádky rovnou při sklizni levně nabídnout do místních maloobchodů.

Strýček mi růžovými barvami vykládal o technologické oblasti, kam nápady IT odborníků ještě nevkročily, protože zůstaly, pokud jde o automatický dům, jen na prahu a před sebe odborníci vysunuli jako předvoj jen kamery a ovládání bazénu. Ten však strýček na zahradě nemá, i když občas pro vnuky nafoukne malý gumový. Také si nápad hned připsal na seznam – automatický kompresor. Ale pak si uvědomil, že takové mají u každé benzínky.

Projížděl seznam na papíře očima, sem tam něco připsal, doplnil, rozvinul myšlenku. Říkal mi, že to pošle předním výrobcům inteligentních domů, aby věděli, jakým směrem napřít úsilí. Kde je ona příslovečná díra na trhu. Možná by s tím mohl jít i do České televize, kde se lidé v nějakém pořadu ucházejí se svým investičním záměrem o tři miliony na svůj projekt.

Pak se ale na dlouhou dobu zamyslel, bafal zuřivě z fajfky. Díval se z okna. Pohledem objal zahradu, nyní v zimě zcela pod sněhovou pokrývkou, smrky vypadaly jak z filmu Mrazík. U kůlny se válelo pár polínek dřeva, které strýček nasekal po ránu, vedle stála obyčejná kolečka, v nichž dříví poté převezl. Sklouzl očima ke kamínkům, v nichž ona polínka plála a zahřívala místnost.

Dávala akorát takovou teplotu, jaká je potřeba pro příjemné posezení nad kafem a trnkovým koláčem od tety, doplněné frťánkem silné slivovičky.

Nakonec strýček seznam zmačkal a vyhodil.

„A jen ať si vymýšlej jenom pro měšťáky. Hm, když za mě budou dělat všechno mašiny... Co bych pak dělal já?“

27. 2. 2010

Autor: Jan Lipšanský