Jsem žena! Podívej na mou fotku!

Zamýšleli jste se někdy nad fenoménem profilových fotek? Určitě by se o něm dala napsat celá studie, protože zcela prokazatelně vykazuje některé společné vlastnosti u uživatelů ze stejné sociální skupiny…

Že je to složité a odborné? Není, nebojte se. Míněn je tím například fakt, že majitelé digitálních zrcadlovek se cítí býti fotografy, a proto často do svého profilu dávají fotku se svým fotoaparátem u oka. Dlužno přiznat, že krom pinďouření typu „hele já mám zrcadlovku“, je to způsobeno i tím, že se nejspíš raději vyfotí sami takhle, než aby jim to někdo jiný zkazil…

Ale pojďme se podívat na jiný, daleko zajímavější vzorek populace. Tím jsou ženy. Říkáte si, že popsat něco tak komplikovaného, jako jsou ony, v jednom fejetonu na internetu je nemožné? Můžeme se klidně vsadit!

Pochopitelně se následující řádky nebudou vztahovat na všechny příslušnice něžného pohlaví, ale jak mi potvrdí každý, kdo se na internetu pohybuje, jedná se o poznatky nabyté dlouhodobým pozorováním z praxe.

Začněme útlým věkem před pubertou. Dnes je to prý tak do jedenácti let, já bych byl o něco optimističtější, ale to není podstatné. Děvčata v tomto věku povětšinou nedisponují ani potřebnými zájmy o internet, ani dostačující technikou, aby pořizovala svoje fotografie. Na sociálních sítích navíc nemají co dělat. Proto, pokud mají nějaký profil (třeba na domácím počítači), používají jako ikonku často nějaké to zvířátko. Nezáleží na tom, jestli animované či vyfocené, druh je také vedlejší. Tohle je věk nevinnosti, radost každého rodiče.

Málokterý z nich totiž tuší, že jako mávnutím kouzelného proutku jej čeká hned za rohem učiněné peklo. Dívky objeví Fejsbůk, zfalšují svůj věk a hurá do osidel internetu. V tomto věku už má každá z nich mobilní telefon a fotoaparát je dnes jeho standardní výbavou. Dá se tedy tušit, že o profilové fotky (a nejen profilové) nebudou mít slečny nouzi.

Jak takové obrázky vypadají? Všechny jsou ikonicky čitelné zcela jasně: „Podívej, jak špulím rty a vypadám na daleko víc, než by sis mohl myslet, že mi je“. Pro ty, kteří potřebují překlad: Jedná se o autoportréty nevalné kvality, jejichž hlavními atributy jsou nadměrné vrstvy šminek, pestré a pokud možno vyzývavé oblečení (nikdy spodní prádlo, to přijde v další fázi), ruka vedoucí k telefonu, z něhož je obrázek pořizován, a vyšpulené rty. Populární je taktéž foto s rukou nad hlavou, zalomeným krkem a vykulenýma očima (rty zůstávají).

Pokud něco takového objeví rodiče, jímá je hrůza a děs a pídí se, jaký že to démon posedl jejich holčičku, která měla na ikonce ještě před měsícem svého malého roztomilého poníka. Čas jim je vzal a zkazil!

Předchozí fáze trvá přibližně do sedmnácti osmnácti let, kdy ji střídají fotky vykuklených motýlů, už mladých žen, které si plně uvědomují nejen svou krásu, ale mnohdy i sexualitu. Vyzývavost předchozího období již sice poněkud polevila, ale stále je tu, a tak se mají pozorovatelé (a spolužáci a kamarádi), kteří jsou, aniž by to tušili, lovnou zvěří, na co těšit.

V tomhle věku už také není problém sehnat někoho, kdo by udělal obstojné fotky. Může to být kamarádka, ale daleko příjemnější je sehnat nějakého chlapíka se zrcadlovkou, jenž pořídí tu vkusnější, tu méně vkusné poloakty, které jsou přímo ideální pro využití na profilu. Často se tak nějak v přidružené výrobě urodí i akty, které pak mohou vidět pouze přátelé ve speciální zaheslované galerii. Internet je, vážení přátelé, úžasný.

Po dvacítce se to celé nějak láme, legrace ubývá. Ty úspěšnější jsou na vysoké škole, a tudíž budují zodpovědnost, méně úspěšné pracují. V tomto období můžeme pozorovat výkyvy právě v podobě těchto dvou skupin. Zatímco první používá civilní, popřípadě trošku intelektuálnější fotky, příslušnice druhé kategorie občas zvolí obzvláště vláčnou momentku z nějaké divoké páteční pařby. Obě skupiny se velmi těsně prolínají a ovlivňují. Přece jenom už ale mají rozum. Kupodivu ani aktové fotky ještě nevymizí, ale pokud se už objeví, jedná se zákonitě o fotografie rafinované, často s uměleckou ambicí (je jedno zda splněnou či ne).

Dostáváme se ke zhruba pětadvacátému roku, kdy nastává další zlom, i když tato hranice už není tak jasně rozpoznatelná a u každé ženy nastupuje individuálně - prokazování dosaženého společenského statusu. Jsou celkem tři a, jak jsem řekl, není přesně dán věk, v němž se na fotografiích projeví.

První z nich je „zadaná“. V tomto okamžiku mizí sólová fotografie. Namísto ní se objevuje fotka s přítelem/milencem/partnerem. Zatímco muž podobné sklony nemá (rád by dál působil nevázaně a nekazil si vyhlídky na další samičky) a podobnou fotku použije jen z donucení, pro ženu se jedná o velmi potřebné uznání a ujištění (vrcholem je pak změna statusu na Facebooku právě na ono „zadaná“).

Další stupeň je poměrně odhadnutelný. Jmenuje se „nevěsta“. Je jedno, z jaké společenské vrstvy či sociální skupiny žena pochází, svatební fotka je takříkajíc povinnost. S partnerem nebo bez, panna nevěsta je nutné zlo a stvrzení úspěšnosti předchozích snah. Zajímavé je, že fotek z promoce na profilech zdaleka tolik není.

Pomalu se dostáváme k závěru. Netřeba snad ani zdůrazňovat, že další fotka bude s miminkem. Manžel je už nepodstatný, objevuje se s rodinou cca v 5-10 % případů. Vrcholem ženské sociální sítě je „žena - matka“. Jedná se o nejvyšší metu, kterou je potřeba jasně zdůraznit v profilu. V ideálním případě střídá rovnou nevěstovskou fotografii, ale to není pravidlem.

Ženy - matky se na svých profilovkách usmívají. Spokojeně a šťastně, protože dosáhly svého. Nemusí si už na nic hrát, nepotřebují špulit rty, nemusejí nabízet vnady ani předvádět inteligenci a vkus. Mají miminko a jejich profil se dostal spolu s nimi do životní fáze, k níž byly předurčeny.

Co bude následovat? To zatím není zcela jisté, zřejmě návrat k sólo fotografiím pořizovaným s citem a kouzlem okamžiku, ale k tomu autor článku nemá potřebné množství sebraného materiálu. Podobně není ani mnoho žen, které by kvůli krátkosti internetové éry už stihly projít všemi fázemi a mít z nich zálohované fotografie. Rozhodně se zde ale postupně sbírá dostatek dat k velice serióznímu vědeckému bádání…

6. 2. 2010

Autor: Richard Klíčník