Obsadí církev Internet?

Papež ve svém nedávném poselství k mezinárodnímu dni sdělovacích prostředků otevřel téma šíření víry prostřednictvím moderních technologií. Tato problematika je ale aktuální a zajímavá u daleko širšího spektra problémů – může Facebook, Twitter či blog nahradit běžnou lidskou komunikaci a sociální kontakt? Může ho obohacovat a doplňovat, a nebo ho naopak zabíjí?

O současném papeži Benediktu XVI. koluje celá řada protichůdných názorů; jedni jej považují za nový dech v církvi, jiní jej mají za vrcholného staromilce a milovníka starých pořádků. Někdo tvrdí, že papež moderním technologiím nefandí, jiní se nechávají slyšet, že je zcela nebývale podporuje. Jaká je tedy realita? Vatikán má jedny z prvních „státních“ webových stránek, vatikánský rozhlas vysílá v celé řadě jazyků on-line a spravuje desítky webů. Nechybí ani vlastní YouTube kanál, aplikace na informování o programu papeže či upozorňování na jeho citáty na iPhone či Facebooku. Světem médií ale zahýbalo až jeho poselství ke světovému dni sdělovacích prostředků.

Zpráva je zajímavá především dvěma tématy, která jsou poměrně aktuální a přesně cílená. To, co zřejmě zaujalo širokou veřejnost nejvíce, je vůbec výzva k používání moderních technologií pro pastorální a katechetickou činnost - tedy pro dialog postojů víry a církve se světem. Pokud se podíváme do samotného textu, doslova zde nalezneme následující: „K tomu, abychom mohli uprostřed velkých kulturních změn, zvláště patrných ve světě mládeže, na tyto otázky adekvátně odpovědět, jsou způsoby komunikace, které otevřel technologický vývoj, nepostradatelným nástrojem. Digitální svět dává k dispozici prostředky s téměř neomezenou kapacitou projevu a otevírá tím pozoruhodné perspektivy k uskutečnění pavlovského nabádání: "A běda, kdybych ho (evangelium) nehlásal!" ... Kněz se tak ocitá jakoby na začátku "nových dějin", protože nakolik budou moderní technologie vytvářet stále intenzivnější vztahy a digitální svět rozšíří své hranice, o to víc bude povolán pastoračně se jim věnovat a znásobit své úsilí, aby sloužily Slovu.“ 

Zdá se tedy, že hlava katolické církve má o užitečnosti a efektivnosti technických prostředků poměrně jasnou představu. Technologie umožňují církevním představitelům - a nejen jim - přístup k lidem, ke kterým by se jinak nikdy nedostali. Umožňuje oslovit velké množství lidí, efektivnější využití nedostatkového zboží – tedy personálních kapacit kléru. Otázkou ale je, zdali takováto služba či aktivita může nahradit klasický sociální kontakt. Zdali nedojde k budování církve facebookové. Skupiny, ve které bude působit několik výborných kněží, davy fanoušků, které bude spojovat pocit určité výjimečnosti a vyvolenosti. A konec. Církev je v chápání křesťanů společenství, nikoli diskuzní či filosofický kroužek nebo etická škola. Existuje opravdu takové nebezpečí? A pokud ano, má smysl jej podstupovat?

Zde si dovolím učinit napřed úkrok stranou a diskuzi mírně zobecnit. Jde o obecný problém budování sociálních skupin prostřednictvím internetu. Existují jakési tři základní modely či scénáře, které je potřeba zvážit. Předně existuje skupina lidí, kteří mezi sebou mají určité sociální vazby, znají se, studují spolu a komunitní weby využívají na doplnění komunikace. Proces socializace již proběhl někdy dříve a internet slouží pouze jako médium, které nese komunikační proces. Zde asi o výhodách sociálních sítí nemá smysl diskutovat, s pochopitelnou poznámkou týkající se bezpečnosti a zneužitelnosti sítě.

Druhým případem je situace, kdy vznikne on-line komunita - a ta se posléze reálně socializuje. Jedná se o poměrně řídký jev, což může být problém při oslovování nových potencionálních věřících. Jakým způsobem a kam je začlenit? Tito lidé navíc nejsou lokálně determinováni, a tak budou do kostelů (pokud vůbec) docházet po jednom a osamoceně. To je ale problém nejen církevní, ale opět poměrně obecný. Celoplošně působící organizace, které by rády své on-line komunitní přátele zapojily do reálného běžného chodu svých oblastních sdružení, je celá řada – počínaje politickými stranami a konče například astronomickým kroužkem. Je potřeba, aby takováto uskupení měla vypracovanou a funkční metodiku, jak s novými členy pracovat, komunikovat, jak zajistit, aby si byli vzájemně přínosní a „cítili se dobře.“

Třetím možným scénářem je budování čistě on-line komunity. To má celou řadu výhod – není potřeba nějaká zvláštní socializace, druží se lidé, kteří si navzájem padnou do oka, nemají spolu problém a soužití virtuální je často snazší, než je to reálné. Do značné míry zde skončí část uživatelů z předchozího modelu. Tyto skupiny mohou být jak primárně chtěné, ale také vzniklé jaksi omylem. Ani zde však není situace ztracená - a s uživateli lze pracovat. Je možné je užít například jako podporovatele, sympatizanty nebo jen skupinu lidí, která bude sloužit k sebereflexi.

V tomto smyslu je tedy snaha o větší vstup církve do prostoru sociálních sítí a internetu pochopitelná a oprávněná. Je možné, že počet věřících se nějakým zásadním způsobem nezvýší, ale to nemusí být ten jediný účel. Jednak se může jednat o zajímavou doplňkovou či vzdělávací službu pro stávající věřící, kteří budou moci využít textů či komunity na webu k sebevzdělávání nebo k sekundární socializaci. Dále se vytváří prostor pro lidi, kteří mají nějaké otázky, chtějí se věřících na něco optat, nebo jim vytknout něco, co je od víry zrazuje a často je to jen nějaká mylná myšlenka či nepochopení něčeho. Relativně anonymnější prostředí je pro tento účel poměrně příhodné.

Snad jako bonus navíc je možné uvést i rozměr kulturně ekonomický. Některé zkušenosti ukázaly, že lidé jsou ochotní prostřednictvím webu na mnohé projekty přispět i finančně. A adoptovat si nějaký pěkný kostelík, spolufinancovat jeho opravy, případně někdy přijet s něčím pomoci může být pro mnohé lidi zajímavou možností, jak lze pomoci ochránit památky našich zemí. A kdyby nic jiného, on-line petice je jistě použitelný nástroj na zvýšení nejrůznějších dotací, o kterých je hlasováno.

Na počátku jsme hovořili o dvou zajímavých bodech papežovy výzvy. Tím druhým je, aby kněží nebudovali kolem sebe kult osobnosti, aby stáli více o prosazování pravdy, i když třeba nepopulární, místo budování pěkné mediální image. Myslím, že to je věc, kterou by si k srdci mělo vzít více lidí, ne pouze klérus. Být on-line celebritou v našem prostředí znamená býti obvykle postavičkou více směšnou svojí namyšleností a karikaturností a drobné oproštění se od pokušení stát se celebritou by mnohým jistě prospělo.

3. 2. 2010

Autor: