Dvě nebo čtyři kila?

Možná jste zaznamenali, že i u nás se už objevují kinosály nabízející projekce označované jako "4k". Oč přesně jde?

Trocha faktů: technologie 4k představuje rozlišení 4096 x 2160; předchozí generace digitálních sálových projektorů má 2k, tedy 2048 x 1080, o něco níže je HDTV/Blu-ray s 1920 x 1080, následuje HD Ready (typicky 1280 x 720) a na konci jsou DVD s 720 x 576 pixely.

Tolik teorie a teď se na to podívejme prakticky. U 4k jde o zatím nejvyšší kvalitu obrazu - a teď se podržte - srovnatelnou s 35mm filmovým pásem! Opět jsme oběťmi marketingového lhaní. Norma PAL na vakuových obrazovkách definovala počet řádků, tedy vertikální rozlišení, hodnotou 625. Přesto jsme byli ohlupováni tím, že DVD je kvalitnější, ačkoli má o 8,5 % menší rozlišení. Budiž, buďme velkorysí. Full HD je nám prezentováno jako vrchol dokonalosti, i když HD televizní vysílání má zatím rozlišení jen 1080i, nikoli 1080p. Digitální projekce v kinech jsou až na pár bílých vran v technologii 2k, přesto jde podle medializace o superzážitek.

A najednou se nenápadně dozvíme, že dva nebo tři sály (Hradec Králové, Praha a snad Karlovy Vary) u nás disponují technologií 4k, která teprve nabízí digitálně to, co 35mm film analogově umí už přes sto let. Samozřejmě že digitální technologie je přínosem, to nelze zpochybnit: stabilní kvalita, nulové rušení signálu a odolnost proti poškození média (jak dlouho digitální médium vydrží podržet informaci se zatím neví), jenže ani to není důvod k zatajování skutečného stavu.

Opět se nabízí analogie k opakovanému převálcování kvalitní technologie tou (zpočátku) méně kvalitní - CD versus LP či VHS versus VIDEO 2000. Svět chce být neustále klamán... 

Dokonalý poměr

S nástupem plazmových, LCD a LED televizorů se dramaticky změnil obrazový formát. Běžný poměr stran 4:3 byl vytlačený širokoúhlým obrazem s poměrem stran 16:9. Všichni ho začali houfně vychvalovat jako oku bližší, protože tak ono prý vnímá svět kolem nás. Taky nové podoby webů předních médií začaly používat fotografie v "moderním" (to je klišé až na půdu) formátu 16:9.

Myslel jsem si své. Kdysi jsem se totiž zabýval rozměry kinopláten a zjistil jsem, že formátů obrazu je tolik, že nějaká širokoúhlost je jen mýtus. Pro jednoduchost: základní poměr stran je 4:3, širokoúhlý má 16:9, superširokoúhlý (cinemascope) nabízí 21:9 (také však 22:9 a 23:9); existuje ještě řada jiných.

Proto jsem se zájmem sledoval zasvěcené mediální rozbory výhod moderního poměru 16:9, v němž je údajně natočena "většina" filmů. Většina novějších a nových filmů je naopak natočena v některé superširokoúhlé variantě, jak lze snadno zjistit pohledem na zadní stranu krabice s DVD. Ani tato prostá informace, zjistitelná dnes snadno přes internet, se však v médiích prakticky neobjeví a všichni blábolí o spásném formátu 16:9. A když se podíváte na tv program, zjistíte, že většina filmů je dokonce v "zastaralém" formátu 4:3.

Čím to je? Nevím a přiznám se, že jsem líný po příčině pátrat, protože je to celkem jedno. Spekuluju, že film ve formátu 4:3 je levnější při nákupu; praxe byla totiž dřív taková, že se film točil více kamerami s různým obrazovým formátem. Bylo to levnější než následná postprodukce. Ostatně hodně lidí si dnes film 4:3 roztáhne na celou obrazovku a vůbec jim nevadí sledovat tlusté, krátkonohé a prdelaté postavy. Některé televizory nabízejí "inteligentní" roztažení obrazu, kdy střed zůstane prakticky stejný a natáhnou se jen okraje. Co to udělá se scénou při horizontálním pohybu kamerou, si umí jistě každý představit.

Až si někdy říkám, k čemu ten veškerý digitální pokrok je, když televizní lidé sledují divně barevné a deformované obrazy zhusta s mizerným plastovým zvukem zabudovaných reproduktorů?

27. 1. 2010

Autor: