3D do každé rodiny

Na letošním veletrhu CES v Las Vegas jako jednu z medializovaných novinek představovali televizory umožňující trojrozměrné sledování. 3D patří k dalším dlouhou dobu propagovaným a marně se uchytávajícím technologiím. A že jich bylo požehnaně. A že jim pořád něco chybí, aspoň podle mého.

U 3D televizorů se navíc objevují poplašné zprávy, že je lidé nebudou chtít, že je na ně brzo, že budou drahé, že si lidé dlouho zvykali na barevné, a to kvůli ceně atd. Podle mého jsou analytici pouze opatrní a míchají záměrně hrušky s jabkama, aby jejich předpovědi buď vyšly, nebo nevyšly, ale v každém případě platily.

Trojrozměrná projekce se ukazuje tvrdším oříškem, než se čekalo. Jak v kině, tak na displeji PC či televizoru. Problém se odvíjí od trojrozměrné fotografie. Pokusy o ni jsou jen o něco mladší než fotografie sama. Vývoj šel dvěma cestami. Kromě stereoskopie, tj. sledování jednoho snímku pomocí dvou diapozitivů pořízených současně dvěma přístroji umístěnými vedle sebe na vzdálenost očí, se objevovala také tzv. vrstvená fotografie, kdy přes sebe bylo položeno několik průhledných fotografií téže scény s odlišnými detaily. 

První metoda byla skoro dokonalá, leč ke sledování bylo třeba speciálního zařízení, typicky brýlí. Druhá nevyžadovala nic a stejně skoro tolik toho i poskytovala - šlo v podstatě o hračku. S trochou nadsázky se však dá říct, že šlo o předchůdce holografie, technologie, kdy ke sledování také nepotřebujete nic. Můj zážitek z prvního spatření holografického "snímku", kdy v prostoru vyčnívala z rámečku tygří hlava, kterou jste mohli obcházet, se dal srovnat s první ejakulací. Nikdy už obé nebylo také jako poprvé. (Pozor: neplést ejakulaci s pohlavním aktem.)

Nedostatkem holografie bylo omezení místa pohledu - obraz se v jistých úhlech pozorování ztrácel či deformoval. Do sci-fi představy, kdy se uprostřed místnosti zhmotní obraz, ať statický či pohyblivý, bylo a je nadále daleko. Před lety bylo na Invexu k vidění několik technologií trojrozměrných projekcí (včetně zajímavého pokusu s brýlemi s polarizovanými skly), ale pořád to nebylo ono. Ani trojrozměrné obrázky na PC nijak neoslnily.

Jak šel vývoj a čas, pořád víc se inklinovalo k technologii dvou obrazů přes sebe sledovaných brýlemi s různobarevnými skly (nejčastěji červená + nějaký odstín modré, zelená + nějaký odstín červené). Ačkoliv jsem sice fanda do těchto věcí, tak jsem musel konstatovat, že jde pořád ještě o pouťovou atrakci. Technicky není trojrozměrný problém zdaleka zvládnutý: jako zajímavost to ujde, brát vážně to pořád nejde. 

Filmy mi připomínají pověstnou instruktážní desku ke stereofonnímu poslechu, kdy hlasatelé mluvili z různých reproduktorů a chodili po stereobázi sem a tam. Než se zvukaři naučili se stereofonním zvukem zacházet, trvalo to, než přišli na to, že nejde jen o rozmazání zvuku do prostoru, že jedna věc je nahrát koncert tak, jak by byl slyšet v sálu, a druhá věc je nahrát ho tak, aby zvuk orchestru byl plastický, čitelný a... - a jiný, než jaký slyšíme v sálu! Naplnit prostor zvukem znamená pracovat nejen v jednorozměrném prostoru levá-pravá, ale taky vpředu-vzadu, a dokonce nahoře-dole. A to všechno se dvěma zvukovými kanály. Když je jich 5 či dokonce 7, selhává často člověk úplně.

A nastupují programátoři a čipy generující z monofonního zvuku stereofonní a pěti či vícekanálový. Další šidítko. Stejně jako po invazi CD na trh se houfně převáděly analogové nahrávky na digitální a mazal se nám med kolem uší, jak je to čisté a průzračné, stejně tak se postupuje u HD televize, kdy se převzorkovávají staré snímky a nových věcí je méně než malé množství. O převádění filmů s poměrem stran 4:3 na oku bližších 16:9 či záhy ještě bližších 21:9 ani nemluvě. Jen David Copperfield snad ví, odkud se příslušná porce obrazových informací bere.

U trojrozměrného obrazu je to podobné. Vygenerování prostorového snímku z jedné fotografie je šalba a klam. Lze obdivovat um programátorů, nikoli však výsledný dojem připomínající dvouhlavé či šestinohé tele. Ono je to v podstatě jedno, protože sledování pomocí zmíněných brýlí je stejně jen náhražka i v případě, když je film natočený dvěma kamerami na stejné základně. Úplně stejně jako u zvuku jde totiž primárně nikoli o vyřešení techniky snímání, ale o zcela novou práci s kamerou, o jiném psaní scénářů a - zejména -o zatím nepředstavitelné scénografii. Pokud tedy nechceme sledovat, jak se postavičky pohybují okatě zepředu dozadu a naopak. Podobně jako tomu bylo v jednom z prvních 70mm filmů s prostorovým zvukem (Létající Clipper), kde chodily postavy během konverzace zleva doprava a vice versa, čemuž se už tehdy, na počátku šedesátých let minulého století, nepoučený divák znalecky smál.

Trojrozměrné projekce přitom známe už po staletí. Divadlo. Pódium je trojrozměrné, pravda, hloubka scény je omezená, ale herci se pohybují po celém vymezeném prostoru. Obávám se však, že záznam divadelního kusu v 3D moc neosloví, protože přínos prostorového vnímání bude mizivý. Oko si ostatně prostor dopočítá samo.

Sečteno a podtrženo: paradoxně se nebojím, na rozdíl od analytiků, že by se trh s 3D televizory neuchytil. Plazmu jako kráva má už doma málem každý, a ten, kdo se je ochoten dívat na 127cm obraz v rozlišení HD ready a nevadí mu to, bude nadšený i nedokonalým 3D obrazem z přegenerovaných filmů. Takový Laurel a Hardy, nyní už v barvě, později v 3D, to pro ně bude legrace k umlácení. O obsah totiž nejde, důležitá je pro tento trh forma.

Nezmínil jsem záměrně film Avatar. Jděte na něj víckrát a porovnejte dojmy. Příměr s ejakulací zafunguje.

19. 1. 2010

Autor: