Termity útočí aneb Kam se poděl všechen čas

Time management. Plánování. Doba je rychlá a bez kvalitního uspořádání vlastního času máte prostě smůlu. Pokud to nezvládnete, sežerou vás termity.

Dneska máme na všechno udělátka. Telefony, PDAčka, Blackberry, iPhony a další krámy, které nám pomáhají ve všem a se vším. Znám ovšem ale i lidi, kteří by řekli, že se nám s odpuštěním vy víte co do života.

Je na nás rozhodnout se, jak to bude. Pochopitelně - bez členění svého času na čas pracovní a čas odpočinku brzo skončíte. Je otázkou, zda v blázinci nebo na krchově, ale skončíte. Zejména pokud se snažíte být úspěšní. Tohle členění smysl má, ale tím to dnes zdaleka nekončí.

Vzhledem k tomu, že je lidský mozek schopen pojmout jen určitý objem informací, je dobré značit si, co, kdy, do kdy, za kolik a pro koho máme udělat. Spoustě lidí stačí ještě dnes obyčejný papírový zápisníček, ale těm už podle všech výrobců elektroniky odzvonilo. Už jste někdy viděli papírový diář, který by na vás začal troubit, zvonit, vřískat či cokoli jiného v okamžiku, kdy se už už blíží termit určený k odevzdání úkolu?

Takový není (je to ale zcela jistě díra na trhu, kterou by bylo záhodno zalepit). Proto si dnes kdekdo dělá poznámku do stále chytřejšího mobilu. Výhoda upomínek je ta, že se dají nastavit i třeba celý den dopředu. To je bezvadné, pokud vám neselhává krátkodobá paměť. Nevím jak vy, ale já měl kolikrát velkou radost, že vím o zítřejší schůzce. Na druhý den už ale dost často nevím, s kým že se to mám setkat. To je ovšem ta lepší varianta. Někdy si nepamatuji ani to, že se nějaká upomínka objevila.

Ano, na vině je moje paměť, ale také to, že objem nejrůznějších setkání a schůzek je tak velký, že by se v tom ani prase nevyznalo. Když se potom ozve připomínka podruhé v onu hodinu před zahájením schůzky, je to kolikrát dost o ústa přepravit se třeba přes celou Prahu, aby člověk nebyl za vola.

Nejlepší je ale Outlook a jemu podobné vymoženosti. Povětšinou to sídlí v pracovním počítači, ke kterému se člověk dostane naštěstí či naneštěstí jenom v zaměstnání. Je to zábavné, když náhodou jednou jedinkrát zaspíte, pak přijdete k počítači, zapnete ho a už na vás vyskakují nejrůznější termity, které jste dozajista svým nadřízeným potvrzovali. Jenže kdo si to má pořád pamatovat, to přece dneska posílá událost do Outlooku i uklízečka, abyste věděl, že vaše kancelář bude uklizena přesně v 17:15, takže se opovažte tam bejt, když přijdu, protože jestli jó, tak vás stejně vyhodim, kapišto?

Tak řekněte, kdo si má v tomhle všem všimnout, že šéf chce ty podklady donést už dneska a ne ode dneška za týden? To, že to na vás tak roztomile cinká, je sice krásné, ale člověk se přece nemůže zbláznit. Nebo být, nedej bože, jako sám šéf.

A vy víte, co se říká o vašem šéfovi? Že jo? Že to víte? Jeho sekretářka onehdá v kuchyňce říkala, že je tím plánováním vlastního času úplně posedlej! No opravdu! Nevěřili byste, co všechno si tam zapisuje. Sekretářka sice nevidí jeho soukromé události u sebe v počítači, ale jednou mu prý něco nesla a úplně jasně viděla na monitoru v otevřeném Outlooku, že od 19 hod do 20 hod měl v kolonce napsáno SEX!

No opravdu, to tam fakt měl, já vám nelžu. Se sekretářkou to nebylo, to by to nikomu neříkala, takže kdo ví, jak to mezi nima vlastně je. Dá se ale předpokládat, že to bylo s manželkou, i když to se zase nikomu nechtělo věřit, že by se šéfovou starou sám starej takhle brzo a zrovna v době, když jsou v televizi zprávy! Takže má nejspíš někde nějakou milenku a sekretářku to štve, a tak to všem takhle říká, co že to má starej v Outlooku.

Tak přesně takhle byste rozhodně dopadnout nechtěli. Outlook je hezká věc, ale nejspokojenější je většina lidí po celou tu dobu, kdy nezvoní a jediný termit, který v něm je relevantní, je výplata.

To se ale bohužel děje jen málokdy, a pokud se vám nedaří vyjet na služební cestu a nechat jej hezky v kanceláři, musíte jej krmit a zásobovat vším, co vám kdo pošle.

Že zapomínám na synchronizování počítače s vaším mobilem? Ale nezapomínám. Ani chvilku jsem na něj nezapomněl, ale nejsem vlastní šéf! Navíc služební telefon synchronizaci neovládá. A pokud ovládá, nikdo mi neukázal, jak to funguje a já se rozhodně nikam ptát nepůjdu. To tak! Aby mi to pípalo, i když jsem mimo kancelář! To by se tak starýmu líbilo, aby od něho zaměstnanci neměli klid alespoň na služební cestě. Stejně se na ni jezdí jen z toho důvodu, aby od něho byl klid.

Jenže smyčka se utahuje. Velcí bratři a podobná svoloč nám nedá pokoj a my jsme stále více plánovaní. Hodinu po hodině, v horších případech už dochází i na desetiminutovky. Můžete si jásat, jak je všechno o dost snadnější, když máte plán a jen si z něho odškrtáváte, ale tyhlety termity… To není nic přirozeného.

Dřív se všechno řídilo svítáním a soumrakem. To byly jediné dva relevantní termity, na které se nedalo zapomenout, protože se opakovaly den za dnem. Byla to nejmenší jednotka, kterou mělo smysl rozlišovat. Den byl na shánění jídla a noc byla na spaní. A čas? To řekl už Jan Werich: „Čas vymysleli lidi, a to jenom proto, aby věděli vod kdy do kdy a co za to.“

Bohužel dnes už se místy zdá, že to „vod kdy do kdy“ už nemůže relevantně vyvážit ono „co za to.“ Proto je v zásadě jedno, kolikrát na nás vyskočí upomínka či další nesplněný termit. Měli bychom se navzdory všem plánovačům snažit žít. Prožívat ono filozofické tady a teď. To, co je naplánováno, tedy konkrétně potom, totiž vůbec nemusí přijít. Je dobré být na potom připravený, ale rozhodně není dobré žít jenom pro odškrtávání termitů.

28. 11. 2009

Autor: Richard Klíčník