Velký bratr společně s malými vysledují cokoli včetně požáru

Uvědomili jste si někdy, kolik vás právě v ten který daný okamžik zaznamenává přístrojů? Oko velkého bratra je všudypřítomné, ale fakt je ten, že lidé sami jej posilují a více než dobrovolně.

Neustále řešíme, že se vyskytujeme v záběru kamer, fotoaparátů a dalších snímacích zařízení. Je prakticky nemožné jim uniknout, jsou totiž skutečně všude a většina lidí na ně má alergii. Ostatně podle míry nesnášení objektivů se dá dnes docela snadno určit stupeň civilizace.

Zatímco u nás, pokud chce fotograf fotit lidi na ulici, se se zlou dost často potáže, na východ od nás (začíná to na blízkém východě) se budou lidé na ulicích přímo předhánět, aby se vám dostali do záběru. To je hlavní důvod skvělých reportážních fotografií ze zemí třetího světa - fotograf se prakticky nemusí bát, že by dostal jednu do nosu (pokud si zjistí, kde jsou hranice - třeba fotit náboženské obřady nebývá povoleno). Děti - ale i dospělí - se přímo předhánějí, aby se dostaly do záběru a vy si je odvezli s sebou na západ alespoň jako obrázek.

Pokud tohle zkusíte u nás, musíte být buďto hodně nenápadný, nebo hodně rychlý (při focení i po něm, protože na rychlých nohou může také záležet). Přesto jsou okamžiky, kdy se objektivů bát přestaneme.

To se stává především s rodinou nebo s partnerem a pokud možno na výletě. V každém z nás je kus dokumentaristy a každý si přeje zachytit ty jedinečné okamžiky na věky věkův (nebo aspoň na harddisk harddiskův). Přitom je nám dost často jedno, že na fotkách a domácích videiích chybí tu celá noha, tam půlka hlavy, že je to celé rozmazané a nedá se na to vlastně dívat. Je to fuk! Jsou to jedinečné okamžiky a ty je přece potřeba ukrást nemilosrdnému času, vyrvat je z řečiště pomíjivosti a uschovat před zubem času.

V takových okamžicích se ale lidé bezděčně proměňují v minimálně poloviční idioty, kteří nejsou s to vnímat okolní svět a uvažovat racionálně. Viděl jsem pána, co v Praze s digitálním foťáčkem ve výši očí dělal jeden úkrok vlevo za druhým, až se ocitl nejen na vozovce, ale také na koleji tramvaje, která se za ním hlučně, ale zcela nepovšimnutě přibližovala. Přežil to, ale nezasloužil si to.

Všechny tyto záběry (roztřesené i s příšernou kompozicí) dnes můžeme zvesela šířit všemi těmi Facebooky a internety vůbec. Baví nás to, zviditelňujeme se. Zcela v rozporu s tím, že žehráme na onoho velkého bratra, poskytujeme mu materiál, z kterého si může vyzobat všechno, co o nás potřebuje vědět.

Že to zní paranoidně? V tom případě se podívejte na následující video americké televizní stanice ONN. Případ je to sice poněkud odlišný, ale jako příklad a důkaz pro naše tvrzení postačí dokonale. Co se v něm děje? Jedná se o dokonalý případ toho, jak se dá z bezděčné dokumentace zrekonstruovat i zcela nesouvisející příběh.

Konkrétně zde policie vyšetřovala požár studentské koleje, který vypuknul ve 2:33 ráno během divoké party, kterou studentíci uspořádali. Jak to, že vědí čas přesně na minutu? To studenty monitorují kamery? Kdepak! Studenti se monitorovali sami. Fotky z divoké pařby patří přece k těm nejoblíbenějším, které mohou na svých profilech nabídnout!

Pětadvacet iPhonů, patnáct blackberry, deset videokamer a čtyřicet digitálních fotoaparátů. To je číslo přístrojů, které policie zabavila těsně po incidentu, aby pomocí záznamů zkusila zjistit, co se děje. A světe, div se, s trochou trpělivosti to nebyl žádný problém! K dispozici totiž měli neskutečných 43 tisíc obrázků.

Doslova vteřinu po vteřině můžete ve fascinující reportáži vidět, jak se party rozjíždí, uvidíte i dvaadvacetiletého mladíka, který se po domě pohybuje s cigaretou. Pak - na pozadí dvou pózujících studentek - vidíte obrázek po obrázku, jak cigareta padá. Vzápětí v sekvenci pozorujete koberec, z něhož se zvedají první obláčky dýmu, zatímco do objektivů jiný americký mládenec ukazuje svoje nové tetování přes celý hrudník.

Celé video je zde.

Je to celé hrůzně působivé. Vznik požáru sice ne v přímém přenosu, ale k tomu je od podobné podívané jenom krůček. Opak velkého bratra je spousta malých bratříčků, kteří pilně přiloží ruku k dílu a jako mravenečci sestavují dílek po dílku celý obraz tohoto labyrintu, kterému říkáme svět.

Jen si v reportáži všimněte, kolik obrazového - a upřímně - nebýt požáru zcela zbytečného - materiálu za jeden dekadentní večírek americké zlaté mládeže vzniklo! Ten objem dat, který by před dvaceti lety stačil na rok několika univerzitám… Jak jsme úžasní a báječní, že si toto všechno můžeme dopřát, jak skvělý je svět, v němž žijeme.

A jak zbytečné v něm žijeme životy. Navíc máme potřebu sdělovat to světu. Všechno to nic, které máme na jazyku, křičíme díky svým iPhonům a Blackberry do světa a jsme na ně hrdí. Hrdí v zásadě dost podobně jako obyvatelé Asie, které pošlete díky jednomu obrázku do světa, do kterého by se nikdy nepodívali.

Jediný rozdíl je v tom, že my si snažíme určovat, kdo a za jakých podmínek bude prodávat naše duše. Ano, prodávat, nejsme Asiaté, abychom před objektivy prostituovali zadarmo (nebo téměř zadarmo). Všechno má svou protihodnotu a my si chceme určit pravidla. Nedochází nám ale jedno - navíc ještě myšlenka primitivních národů - objektivy kradou duši!

P. S.: Pro jistotu na závěr článku uveďme, že televize se jmenuje Onion. A i kdyby i to bylo málo, tak vás ubezpečíme, že redakce DSL nezná nikoho, kdo by chtěl provozovat televizi jménem Cibule.

24. 10. 2009

Autor: Richard Klíčník