Práskněte ho BSA – udavačem snadno a rychle

Během října obdrží 20 tisíc firem informační materiál, ve kterém jsou vyzývány, aby BSA nahlásily firmy, které používají nelegální software. Podle sympatií tak můžeme hovořit o výchově k udavačství a problematické etice. Nebo o ochraně hospodářské soutěže.

Pokud bychom se podívali do tiskového prohlášení poněkud kontroverzní organizace BSA, pak se mimo jiné dočteme, že: „Firmy podnikající s využitím nelegálně získaného softwaru se dopouštějí nekalé hospodářské soutěže a ohrožují konkurenceschopnost poctivých firem. Protipirátská organizace BSA zaznamenává meziroční 60procentní nárůst žádostí o zásah proti konkurentům užívajícím nelegální software. Říjnová protipirátská kampaň se proto zaměří na odhalení neférových praktik v podnikání a osloví s výzvou k zásahu proti pirátství více než 20 tisíc firem. Průměrné odškodné za nelegální užívání softwaru činí 240 tisíc korun. V Česku nelegálně užívá 38 procent softwaru.“ 

Pokud se na celou věc podíváme z pohledu hospodářské soutěže, pak zní argument s pirátstvím poměrně rozumně. Pokud nějaká společnost musí vynakládat nemalé finanční prostředky na nákup licencí, pak se to musí logicky promítnout do jejích nákladů - tedy buď do ziskovosti nebo do ceny produktů či služeb. O tom, že by se krásti nemělo, asi nemusí být žádná velká debata. 

Jako poznámka pod čarou se ale nabízí hned několik zásadních otazníků, které s hlášením pirátských programů bezprostředně souvisí. Podle ankety na webu BSA drtivá většina „hlásičů“ udává důvod svého činu jako pomstu zaměstnavateli. A jen o pár řádků níže čteme, že by optimálním trestem byly veřejně prospěšné práce (to je stav k 3. 10. 2009). Nasnadě je tedy otázka, zdali vůbec musí zaměstnavatel o nelegálním softwaru vědět. Dost možná se může jednat o aktivitu právě propuštěného zaměstnance, který se chce pomstít svému bývalému chlebodárci. Stačí jen, aby mezi propuštěným a zaměstnavatelem byla důvěra vyjádřená vyššími uživatelskými právy. 

V případě administrátora, který je propuštěn z práce, je pro nového zodpovědného pracovníka nalezení nelegálního software nelehký úkol, zvláště tehdy, když vše musí řešit za běhu a ve víru běžných administračních povinností. Šance na šikovné poškození zaměstnavatele je tedy v případě donášení bývalých zaměstnanců nemalá.  

Dotazník je zcela anonymní, takže kromě msty bývalého zaměstnance vás může poškodit třeba konkurent. Nejde o to, že žádný nelegální software nemáte, ale spíše o to, že dobré jméno firmy bude pošpiněno, kontrola si vyžádá nějaký čas a tedy i peníze. Zneužitelnost dotazníku a celé organizace BSA je tedy netriviálně velká. 

Výchova práskačů?

A to problémy nejsou spojené jen s tím, že by se někdo chtěl mstít. Osobně považuji za poměrně problematické samotný fakt, že by někdo měl na někoho donášet a že k tomu je vyzýván. K návratům starých pořádků chybí již jen finanční motivace za typ. A dost možná ani to není vzdálená budoucnost, uvážíme li, jaké firmy za BSA stojí a o kolik peněz přicházejí. Zatím ale nic takového není formálně na stole. 

Je potřeba rozlišovat mezi oznámením podaným na policii či žalobou u soudu. V těchto případech existuje poměrně sofistikovaný systém ochrany všech zúčastněných a jedná se o běžné právní procesy, které lze (alespoň částečně) transparentně kontrolovat. Psát udání spolku firem jako je Microsoft, Adobe, Altium, Apple, Autodesk, Bentley Systems, Corel a další je něco jiného. Zcela otevřeně řečeno se nejedná o spolek na ochranu autorských práv z lásky k zákonům, ale organizaci, která tvrdě hájí své finanční a politické zájmy - a to způsobem často ne zcela eticky korektním. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že BSA svoji roli plní mimořádně dobře. 

Za jeden z nejvíce problematických prvků politiky této organizace považuji mechanismy určování škody. Opět opakuji, že krást se nemá a že počítačové pirátství v žádném případě nepodporuji. Ale výpočet škody mechanismem sečtení ceny licencí je zcestný a zcela nesprávný. Argument s nekalou soutěží je velice sporný ve své měřitelnosti. Nejméně devadesát procent uživatelů Word by si vystačila s Writer a dost možná by vůbec nezaregistrovala změnu. Stejně tak přechod z Windows na Linux by v mnoha případech nic nestál a nebyl by spojen s žádnými většími obtížemi. 

Výpočet škody by měl zahrnovat především využití těch funkcionalit, které nabízí kradený program navíc a které zloděj (pirát) využíval. Právě to totiž daleko více odráží onu konkurenční výhodu, poškození trhu a ušlý zisk. 

Za tragikomické považuji velice zajímavý kruh, ve které jsou na jedné straně tolerováni domácí piráti a postihováni ti firemní. Firmy vede k pirátství často skutečnost, že jsou její zaměstnanci zvyklí na programy, které doma tolerovaně kradou. Tím znesnadňují cestu alternativním řešením a vytváří cestu k tlaku na korporace, aby zakoupili proprietární software. 

Tím se nechci ani v nejmenším zastávat společností, které programy kradou a využívají ke svému zisku; ať již kvůli pohodlí a stereotypu nebo kvůli funkcionalitě. Takové jednání je zjevně špatné a neetické. Vedle toho stojí ale otázka, na kolik podporují pirátství právě tvůrci programů; od (ne)postihování počítačové kriminality po licenční ujednání. Dodržet všechny paragrafy licenčních podmínek je reálně velice obtížné, nepočítaje to, že jsou tato ujednání pro běžné uživatele často zcela nepochopitelná. 

BSA její zájmy vytýkat pochopitelně nelze. Zastupuje korporace, které jsou okrádány celou řadou firem i uživatelů. Svoji práci dělá poměrně dobře a úspěšně. Nemá potřebu na veřejnosti vzbuzovat sympatie, ale spíše respekt a podmíněnou latentní obavu. A to se jí poměrně dobře daří. Na druhou stranu marketingovou politiku ve formě anonymních udání považuji za mimořádně nešťastnou. Zvláště s přihlédnutím na naše historické zkušenosti. V tomto kontextu lze jen obtížně pochopit daleko méně progresivní marketing open-source softwarových řešení, neboť právě toto by měla být situace, kdy budou pro celou řadu uživatelů mimořádně lákavé.

BSA a její podivná historie

Protipirátská aliance má na našem území poměrně dlouhou a zajímavou historii. V následujícím textu se pokusíme podívat nejen na ni, ale také na to, jak vnímá tato organizace sama sebe. 

Jen jako poznámku na okraj uveďme, že BSA působí ve více než 80 zemích světa a zastupuje rozhodující ekonomickou sílu počítačového průmyslu. 

Zajímavá je historie a vývoj BSA, která se na našem území vyskytovala v několika právních formách, z nichž žádná nechtěla mít s těmi předchozími nic společného. Přitom množina zastupovaných výrobců se měnila jen velmi málo. Důvodů ke změnám právních forem bylo několik. Napřed snaha o centralizaci aktivit uskupení, následně prohraný spor se společností Digisys a dost možná by se našly i důvody další. Je otázkou, zdali uskupení, které je spojené se svými předchůdci, může být legitimním hlasem v boji proti počítačové kriminalitě. Osobně to považuji za stejně absurdní, jako kdyby KSČM bojovala za práva politických vězňů. 

BSA svoji politiku zakládá na poměrně spekulativních metodách, kterými se snaží prokázat svoji důležitost a všeobecnou prospěšnost. Kritici jí nejčastěji vyčítají především vysokou míru demagogie, které se dopouštějí jak při vyčíslování ztrát, tak při snahách poukázat na společenskou závažnost a ekonomické dopady počítačového pirátství. Osobně považuji za velmi zajímavou myšlenku, že „licence určuje, jakým způsobem lze se softwarem nakládat - například kolikrát lze software nainstalovat - takže je třeba si ji dobře přečíst.“ Ta je převzata z titulní stránky BSA. Přitom je to právě software, který je jednou z mála služeb, jež si můžete zakoupit a nedostanete k nim vždy licenční podmínky v češtině. Aniž bych se chtěl zastávat počítačových pirátů, tak z vyjádření BSA vyplývá, že pokud nejste odborníkem na britské a americké právo a dokonale neovládáte angličtinu, neměli byste si skoro nic kupovat. Ani instalovat. 

Zdá se, že jediným argumentem, který může BSA použít, je snaha o ochranu zisků zastupovaných firem. Co by v boji s kriminalitou opravdu pomohlo, je přitom právě opačný přístup – tlak a argumentace veřejně uznávané autority, výchova a vzdělávání mladých, tlak na přehlednější a jasnější licenční politiku. Pokud by uživatelé dospěli k závěru, že jsou pro firmy partnery a že je společnosti nechtějí pochybnými kampaněmi okrást, nepochybně by kriminalita klesla. Restriktivní kampaně společnosti s pochybnou historií, od které se sice distancovali, avšak ponechali si téměř identický název i metody kampaně, téměř jistě kriminalitu nesníží. 

A co na to BSA?

Zajímavé odpovědi poskytl v on-line rozhovoru pro server Podnikatel mluvčí BSA Jan Hlaváč. Ten se mimo jiné vyjádřil k politice „udávání“: „Mně se to rovněž nelíbí, ale na výběr nemáme. Je to jediný způsob, jak se o nelegálním softwaru můžeme dozvědět. V  USA jdou ještě dál a nabízejí odměny, respektive podíl z  odškodnění, až do výše 1mil USD. To zatím v ČR nenabízíme. Bohužel, účel světí prostředky.“ Poněkud tajemně působí odpověď na otázku ohledně vyhodnocování anonymních udání a s nimi související problematika úmyslného poškození konkurence: „Ano, vyhodnocujeme i anonymy. Máme způsoby, jak ověřit, že oznámení se zakládá na pravdě.“ Mluvčí rovněž hovoří o tom, že nejsou stíhány žádné malé případy, řekněme na základě drobného nepochopení licenčních smluv: „Nepodáváme trestní oznámení na nějaká neviňátka. Jsou to flagrantní případy pirátství, proto s tím nemám problém. Pokud bych ale věděl, že jsou stíhané malé rybky, které se dopouštějí pirátství z nevědomosti, pak bych tuto práci přestal dělat.“ 

Z rozhovoru je patrné, že na problematiku činnosti protipirátské aliance lze nahlížet větším množstvím pohledů, který je do značné míry determinován tím, v jakém prostředí se pohybujeme, jakého jsme etického přesvědčení nebo zda máme s výrobou a prodejem programů něco společného. Jednoznačně a nezaujatě říci, co je správné a co nikoli, je v této oblasti prakticky nemožné. A lze předpokládat, že spory o to se stále více budou posouvat na legislativně právní rovinu. Výsledky budou tedy jistě ještě velmi zajímavé. 

13. 10. 2009

Autor: