Udávat a práskat je lepší za peníze

Minule došlo na piráty politické, dnes na piráty softwarové a internetové. Krást se nemá. A co je to vlastně vůbec krádež? A je poukázání na to, že někdo krade, opravdu etické? Kampaně nejsou pro řešení problémů to pravé.

Udej svou konkurenci

Protipirátská organizace BSA zaměřená na ochranu softwaru před zneužíváním věru ani po letech působení nechápe rčení "slon v porcelánu". Lidská paměť je chabá, takže jen pamětníci vědí, jak u nás kdy působila a vystupovala. Neomaleně odjakživa. Už první tiskovka byla za hranicí vkusu a korektnosti, pak následovala léta, kdy nikdo nevěděl, jaký má právní status. Firmy do ní vstupovaly a vystupovaly, mluvčí se měnili, leč korektnost v jejím počínání abyste pohledali.

I s minimálními znalostmi naší historie by si soudný člověk rozmyslel některé, na první pohled bohulibé, činnosti. Ne tak BSA a její zástupci. Někomu prostě nedochází, že vyzývat lidi, aby udávali bližní své, se v těchto krajích zkrátka nenosí a nedělá. Ten, kdo má špetku vkusu a necítí se být pověřen vyšší mocí, rozhodně.

BSA už minimálně jednou spustila práskačskou akci, kdy jsme mohli udat firmu za to, že používá nelegální software. Samozřejmě této hotlajny využili především zhrzení zaměstnanci a ti, co rádi škodí komukoli, ať už k tomu důvody mají, či ne. "Pokud víte o nelegálním softwaru u konkurence, oznamte to!“ – tak zní slogan nové akce BSA u nás. Přes 20 tisíc firem dostane v tyto dny dopis s takovou výzvou. Prý je to reakce na "značný nárůst počtu žádostí" ze strany poctivých firem. Počet oznámení vzrostl meziročně o 60 %, udává BSA.

Mám husí kůži a ošívám se. Od ušlechtilého oznámení Karla Sabiny uplynulo už hodně generací, ale přesto jeho čin nikdo neoslavuje a ani se o to nepokouší. Některé věci se prostě nedělají ani při vyznávání vyššího principu mravního. A brát spravedlnost do vlastních rukou, byť v podobě nevinného nekrvavého skutku v podobě mailu či dopisu, je špatné a nemravné.

Kladu BSA otevřeně tuto otázku: co když vím o nelegálním softwaru ne u konkurence, ale u známého, kamaráda, přítele, společníka? Mám taky jít a prásknout ho? Jestliže ano, proč BSA neformuluje svou výzvu v tomto duchu obecně? 

Jak práskají jinde?

Život přináší roztodivné náhody a k jedné z nich patří tisková zpráva společnosti truconneXion, která krásně ladí s předchozí aktivitou BSA. Zatímco u nás se správně předpokládá, že soused souseda udá zdarma, jen z nadšení pro věc a z toho důvodu, že ho zlikviduje. Jinde si může takový charakter přijít na pěkný balík. Tam může Jidáš získat pěkně kulatou sumičku až ve výši jednoho milionu dolarů.

Když jsem onu zprávu četl, přiznám sem, že ve mně vztek poněkud opadl. Nejsme v tom sami. Ulehčení však trvalo jen chvíli. I příkladní Američané jdou cestou vzájemného udávání a likvidování, většinou na základě přesvědčení. Kdo ve firmě ví, jak se nakládá s licencemi softwaru? Asi tolik lidí, co ví, jaký je cash flow. Takže málo. Ti by nápravu nevytrhli.

Americká BSA záhy rozpoznala, že placené udávání je sice nákladnější, ale účinnější. Oni nakonec naši američtí přátelé mají másla na hlavě asi tolik, jako máme my. I tam se projevila za druhé války a zejména po válce nechvalná lidská vlastnost těžit ze situace. Dejte si do vyhledávače sousloví "neamerická činnost" a budete se divit, co bylo v této kolébce demokracie možné.

Vztek se ve mně opět vzedmul. Jdu se podívat, co dělá soused.

I písmo lze ukrást

Dnes do třetice zůstaneme u tématu. Překvapilo mě, že i dnes, kdy už lidé většinou kradou poučeně (tedy vědí, že krást se nemá, ale přesto tak činí), vládne poměrně malé povědomí o autorskoprávní ochraně fontů používaných v dokumentech, letácích, knihách - prostě grafice. Grafické studio zpracuje zakázku, ale zadavatel netuší, že ačkoli ji řádně zaplatil, pořídil si časovanou bombu. Použité fonty totiž studio nemá licencované, takže vytvořené dílo je šířeno s tím, že nejsou vyrovnány licenční poplatky. V případném sporu se sice může zadavatel zakázky přetahovat se studiem, ale marná snaha - první na ráně je on.

S nelegálním používáním fontů je to u firem obdobné jako s používáním nelegálního softwaru: nejčastěji je licence zakoupená na menší počet počítačů, popřípadě není zakoupena vůbec. Praxe, kdy se taková nekalá činnost řeší v drtivé většině mimosoudní dohodou, naznačuje, že opravdu jde primárně o neznalost.

Jistá odlišnost mezi nelegálním softwarem a nelegálním fontem však přece jen existuje. Font je grafický prvek a ten, kdo si písmo sám vytvoří, může být v pokušení se nějakým, už existujícím, inspirovat. Jako se návrháři inspirují výtvory jiných návrhářů, skladatelé melodiemi jiných autorů, filmaři postupy svých kolegů (viz dnes tak unifikované předěly mezi scénami, zejména v seriálech - nic neříkající záběry, ani však nerušící, panoramujícící záběry z ptačí perspektivy, patrně poprvé výrazně použité v seriálu Království od Larse von Triera), tak se i grafik může, byť mimoděk, inspirovat existujícím fontem.

Před řadou let se některé české firmy například více než inspirovaly fonty od Applu. Jenže plagiát či příliš inspirovaný výtvor se v tomto případě pozná na základě expertízy dost lehce. Původní rukopis se holt špatně zakrývá.

Problém s fonty je přitom zbytečný. Existuje řada volně dostupných či za levný peníz získatelných. Tady bych opravdu nešetřil...

-------------------

K problematice BSA se podrobněji vrátíme v úterním článku Michala Černého.

10. 10. 2009

Autor: