Kolik pinů máš, tolikrát jsi spotřebitelem

To je heslo současné doby, které bychom si měli říkat dnes a denně. Tak schválně, pojďte počítat se mnou, kolik číselných kombinací si musíte zapamatovat. Pak se zkusíme podívat na to, jak je na tom naše kapacita paměti.

 Pochopitelně můžeme začít nějakým vtipem, to je dnes moderní. Tak třeba ten z roku 2006. To vám takhle přijdu k mikrovlnné troubě a vyťukám na číselnou klávesnici kombinaci svého sejfu jen proto, abych se dostal k řízku, jejž mi do ní před pár minutami vložila manželka. Že to není směšné? Tak to máte naprostou pravdu, protože je to bohužel pravda a ten, komu se něco podobného děje, je zoufalec. Ovšem pokud budeme vycházet z premisy, že lidé se baví pouze na zoufalství jiných, není to zase s tím vtipem tak nejhorší.

Ale teď už vážně. Ruku na srdce. Kolik těch kombinací si musíte pamatovat vy? Já mám dvě kreditky (pochopitelně vím, že to nejsou kreditky, ale debetky, ale vzhledem k tomu, že si nepamatuju ani pin na debetky, tak jsem rád, že kreditky nemám), pak mám číselný kód do práce na poplašné zařízení, pin na třech sim kartách, číselný kód máme do skladu, na chalupě je taky jakési základní zabezpečení na pin a pak už si teď zrovna na žádný další kód naštěstí nevzpomenu.

Tím to ale pochopitelně nekončí. Následují hesla. Dřív to bylo jednoduché. Všude jsem měl to stejné a byl klid. Nic složitého, šest znaků to mělo, všechna písmena malá a já se nemusel ničeho bát. Pokud to i bylo nebezpečné, tak mi bylo šumák, jestli se mi někdo vloupe do schránky nebo nikoli. Navíc jsem heslo dal pár lidem, a protože internet nebyl všude, byl jsem ještě vděčný, že mi občas mohou kouknout do mailu a telefonicky nadiktovat, co jsem zrovna zapomněl.

Ale dneska? Všichni na nás zkoušejí phishing a tvrdí, že Česko je vůbec mizerně chráněné. Když jsem se před pár lety setkal poprvé s tou hrůzou, že chtějí kombinované heslo, které bude obsahovat velké, malé písmeno, zvláštní znak a číslici, myslel jsem, že mě omyjou.

Já, který běžně vybírám peníze z bankomatu na třetí pokus, nebo je raději nevyberu a potupně počkám 24 hodin, až budu mít znovu tři pokusy, já který si bez telefonátu manželce neodemknu ani číselný zámek u kola a stojím tam s ním u stojanu dobrou hodinu a čtvrt, než žena doplave, osprchuje se, usuší si hlavu, namaluje se, oblékne, vyjde z areálu bazénu a konečně, možná, zapne mobil, aby zjistila, že jsem jí čtyřiatřicetkrát volal, tak já si mám nejen zapamatovat, ale navíc i pokud možno vymyslet něco podobně úchylného, co jsem popsal o odstavec výše.

A víte, co je na tom nejhorší? Že pak si za to můžete sami. Všichni vám dají nové heslo, ale vy si ho musíte pochopitelně změnit. Kvůli bezpečnosti. Pochopitelně že to první, jejich heslo, se čas od času ještě zapamatovat dá… Když jste jako já a nepamatujete si ani kolikátého máte svátek (narozeniny se tak nějak vryjí v dětství, protože něco obvykle dostanete, byť by to byl výprask), natož kdy se narodila vaše manželka, když máte co dělat, abyste vůbec udrželi, že máte právě dvě děti, z nichž jedno je větší a druhé menší, pak je podobný požadavek zničující. Navíc prostě víte, že pokud to heslo změníte, už se ke svému účtu nikdy nedostanete.

Taktika je tedy neměnit původní heslo, dokud na to nepřijde někdo z IT oddělení a nepošle vám formálně slušný mail s neskutečně vulgárním, až sprostým podprahovým sdělením. A i kdyby vám to i prošlo, za dva měsíce po vás stejně budou chtít, abyste vymysleli nové heslo.

To se dá obejít tak, že změníte jen jedno písmeno nebo číslici. Po dvou měsících už si totiž možná i vy, kteří jste na tom podobně, heslo zapamatujete a přestanete ho považovat za osobního nepřítele. Zvyknete si na něj stejně jako dříve na to, že když se ráno probudíte, ten cizí obličej, který prý patří ženě, kterou jste si prý dobrovolně vzali, je tam pořád (čísla nakonec nejsou natolik děsivá, takže si zvyknete už po inkriminovaných šedesáti dnech). A najednou ho máte vyměnit. To už možná raději měnit tu manželku.

Pokud ale necháte základ stejný, měníte jen jeden znak (manželce se dá v paralele třeba zaplatit plastika víček, která sice nepomůže, ale ranní leknutí se odšourá z infarktové hladiny), máte jisté jen dva měsíce. Po inkubaci následuje nová změna. Je to šest hesel do roka. Někteří z nás nemají podobný účet jen jeden. Podobnou opičárnu chce i druhá firma, ve které jsem externě, chce to můj první i druhý telebanking. Mít v daný okamžik všechna hesla stejná, se také neosvědčilo, protože jsem tak najednou pozbyl klíč nejen ke svým financím, ale i k místu, kde jsem si snažil tou dobou opatřit další…

Zkrátka a dobře tahle doba je šílená a já si s hrůzou vybavuji hesla, která jsem měl před cca deseti lety, ale ta nová, nesmyslná, nelogická a plná zavináčů s lomítky, daty narození našeho psa, babičky a andulky, s mírami manželky (které se po nějaké době soužití stejně dostanou do hodnot, které ještě rádi zapomenete) a telefonním číslem milenky, která se s vámi už taky rozešla, prostě přestala naskakovat na vnitřním monitoru.

Co s tím? Máte tři možnosti. První je jednoduchá. Zastřelit se a v dopise zmínit, že za všechno můžou podělaná hesla. Dopis pochopitelně necháte v zaheslovaném počítači. Druhý způsob je odstěhovat se někam, kde nejsou žádné piny. Taková místa ale rapidně na modré planetě ubývají.

Pak je tu třetí možnost. Vytvořit si dokument, ve kterém budete mít uložena všechna hesla ke všem účtům a připsat tam můžete i narozeniny tchyně. To se báječně osvědčilo a s pravidelným updatem mi to funguje už dobré dva roky. Dobré krásné dva roky. Minulou sobotu jsem ale po návratu z jednoho večírku změnil na náhlý popud heslo k tomuhle dokumentu.

Moc vás prosím… Nenapadá někoho z vás, co jsem tam já pitomec stará, mohl vymyslet za kravinu?

3. 10. 2009

Autor: Richard Klíčník