Ksichtem proti své vůli aneb na intranetu budeš!

Neexistuje už pomalu jediná kultura (tedy míněno firemní, nikoli jogurtová), která by se dnes obešla bez intranetu. A intranet, to znamená fotky. A fotky, to znamená veliké veselí!

Přiznám se bez mučení, že jsem stál na obou frontách. Jak té, která intranetovou prezentaci tvořila, tak té, která byla naháněna a lovena jako nejsprostší kus skotu, aby se už konečně nechala oskenovat a pověsit mezi ostatní zaměstnanecké trofeje.

Skutečně to celé tak trochu připomíná lov. Nepředpokládám, že by se tu našel jediný čtenář, který by s hrůzou zvanou mail list (nebo jakkoli jinak - závisí na zběsilosti a stupni postižení původců celé iniciativy) nesetkal. 

Pochopitelně výše radioaktivity firem je právě v této otázce dost rozdílná. Jsou zaběhnuté firmy, kde se docela pohodlně žije bez obrázků zaměstnaneckých ksichtíků na síti (zejména staré a malé firmy). Jsou také zaopatřovací zařízení, kde už v pracovní smlouvě podepisujete, že s focením souhlasíte, a někde vás vyblejsknou třeba hned při potřásání rukou s novým zaměstnavatelem či těsně potom. V takovém případě jsou výrazy obzvláště výživné, protože postiženému jde třeba zrovna hlava kolem, a není si ani s to uvědomit, že na fotce jej všichni uvidí bezhlavého.

Je ovšem třeba přiznat takovým zaměstnavatelům vysokou míru odbornosti. Nejlépe se zvěř loví, je-li zmatena a mimo svoje prostředí. Pokud se v novém výběhu zabydlí a očuchá se s ostatními, začne si hlavu, která už se mezitím stihla vrátit, svéhlavě stavět. V takovém případě se fotograf (či nedejbože nešťastná personalistka se směšně malým růžovým foťáčkem) stávají lovci beze zbraní a hřištěm je pak celá firma.

Přiznám se, že jednoho kolegu jsem dostal až na záchodcích. Vzal jsem ho bleskem po hlavě, když stál u mušle a měl plné ruce práce a nemohl se bránit. Uznal svou prohru a nechal se vyfotit hned pěkně u kachlíků. To, že se před tím schovával do koše zkartovačky plné těch dlouhých papírových nudlí, mu ale stejně nikdy nezapomenu.

Lovcovy zápisky

Ještě daleko zákeřnější jsou ale kolegyně. Dostal jsem za úkol od jednoho zaměstnavatele připravit celé zaměstnanecké portfolio jako klasický strom, a to včetně fotek. Firma stará dvanáct let, nové (a dnes, když jsem dávno pryč, mohu přiznat, že i neschopné) vedení, minimální výkony a potřeba něco - cokoli - vytvořit za každou cenu. A intranet je in! Skvělý! Interaktivní!

Zaměstnanci si to ovšem nemysleli. Klauzule o povinnosti focení se v pracovní smlouvě zabydlela, než bys řekl šnek, ale focení těch stávajících ostřílených harcovníků, kteří do jediného nenáviděli nové vedení a tím pádem i každého jeho posluhovače (kterým jsem byl shledán já), probíhalo právě šnečím tempem.

Bylo to pouhých asi dvacet tváří, ale než se mi je podařilo vyfotit všechny a dát je do nějaké odpovídající podoby, čtvrtina stihla dát výpověď, odejít a nechat za sebe nastoupit nové lidi, kteří už měli smůlu, protože se k focení upsali.

Nejvíce v kličkování vynikala jakási Markéta, která mě nenáviděla od prvního zahlédnutí dlouhého objektivu. Dokonce mne kvůli tomu ani nezdravila a na odeslané schůzky do outlooku mi posílala přisprostlé vzkazy o tom, co že si můžu s tím svým objektivem… 

Nakonec jsem zažádal nahoře (nejdřív pána Boha, ale když s ní nic neudělal, tak šéfa), aby to nějak zařídil. Bohužel se jí bál víc než já, a tak mi po chvíli lítého boje přišel celý zářící oznámit svůj úspěch: Markéta si dodá vlastní fotku. Ať žije šéf!

Ze života hmyzu

Nechme ale popisů toho, jaké je to na lovu, většina z nás se setkává právě s druhou stranou objektivu. Nikoho z našich zaměstnavatelů nezajímá, že náš obličej se nehodí než jako exponát do přírodovědného muzea kuriozit. Všichni mají pocit, že je potřeba vystavovat naše srostlá obočí, křivé nosy a potažmo eufemicky řečeno nerovné zuby (No Tak Řekněte Sýr, Člověče!) všem ve firmě. 

Budiž nám útěchou, že jako naprostí blbci nevypadáme sami. Na intranetu totiž musí být dokonce i naši nadřízení a fotografové jsou většinou neúplatné svině, které vás sice nechají vybrat si jednu ze dvou fotek, ale ty, na kterých někdy vypadáte i víceméně lidsky, smazali dávno předtím, než vám je ukázali.

A tak jsme tu všichni. Dokonce i inženýr Horowitz, nonšalantní pán na úrovni, vypadá po proceduře focení jako trestanec z věznice se zvýšenou ostrahou. Oko objektivu je nemilosrdné a zvýrazní přesně tu část vašeho obličeje, která vám vadí ze všech nejvíce. 

„No to snad ne, tohle to. To je jak tablo absolventů zvláštní školy,“ nechal se slyšet kolega, když viděl, co jsem konečně odevzdal. „A víš, že máš pravdu?“ přitakal jsem mu nadšeně, protože konečně našel naprosto přesné pojmenování, které mi ale celou dobu unikalo.

Pochopitelně po zveřejnění přišly reklamace. Vysvětlujte pak kolegyním z účtárny, že skutečně nemůžete za to, že si večer před ohlášeným focením udělaly dámskou jízdu vedle ve vinárně a ty krhavé buličí oči nejsou způsobeny vaší totální neschopností. Jinému kolegovi vadilo, že měl ten den na sobě zrovna růžovou košili a celý si přijde takový… no… růžolící… 

Ještě chvilku jsem tyhle nářky poslouchal a ujišťoval je, že všechno napravíme, přefotíme, vyměníme, a pak jsem dal výpověď. A schválně, hádejte, co byla první věc, kterou po mně chtěli ve firmě, kam jsem následně nastoupil...?

12. 9. 2009

Autor: Richard Klíčník