Česká pirátská strana si bere vzor ze severu

Naši politici jsou z velké části digitálně negramotní. To je základní a pravdivá premisa, na které staví jak švédská Piratepartiet, která vznikla už roku 2006, tak Česká pirátská strana. Její základy položili iniciátoři letos v dubnu jako reakci na aféru Pirate Bay.

Ochrana pirátství přitom není rozhodně to, oč bude nová strana usilovat. Název je však tak provokativní a dobře zapamatovatelný, že by byl hřích nenásledovat švédský předobraz. Piráty na politické scéně si bude pamatovat každý, i když s nimi třeba nebude souhlasit. A o to jde.

Strana se chce zaměřit především na svobodu projevu, a to zejména na internetu. Říká NE regulaci obsahu, ke které většími či menšími krůčky směřujeme. Šíření nelegálního obsahu internetu ČPS schvalovat nehodlá, ale revize autorského zákona i tak nabízí dostatek prostoru k zaujmutí širší veřejnosti. Dalším z hesel strany je Ochrana soukromí místo špiclování. I to je téma, které je stále aktuálnější.

Česká pirátská strana totiž objevila díru na českém „politickém trhu“ a hodlá ji zaplnit. Nahrává jí i to, že ostatní strany nejsou s to zaměřit svůj program na mladší segment populace (i když logicky to z demografických výsledků dává smysl, hráči o koryta budou oslovovat pochopitelně nejpočetnější důchodce). Mladí lidé dost často prostě nemají koho volit a bude-li ČPS rozumná, má slušné šance na úspěch.

V každém případě je potřeba poučit se z výsledků jejího švédského předobrazu. Podle květnových průzkumů by ve volbách do Evropského parlamentu měli získat téměř 8 % hlasů, což ze strany činilo třetí nejsilnější politické uskupení v zemi. Překvapivé? Nikoli. Podle jejího šéfa Ricka Falkvingea totiž vláda vyhlásila válku celé naší generaci. Povšimněte si přivlastňovacího zájmena „naší“. Prohlášení je jasně vzdorovité. Jde proti proudu, proti všem. Takových lidí, které osloví podobná rétorika, ve které navíc nejde o žádné nacionalistické žvásty, ale právě jen o univerzální osobní svobodu, je dozajista více než 10 %.

Reálné výsledky ovšem poněkud odlišné. Strana získala ve volbách ve Švédsku pouhé jedno křeslo. Politologové budou nejspíše odkazovat na to, že strana je příliš kontroverzní na to, aby jich získala více, a že voliči na poslední chvíli raději dali hlas někomu „serióznějšímu“. Podobný osud může čekat i české nástupce v našich podzimních parlamentních volbách.

To jedno jediné pirátské křeslo je ale přesto velmi důležité. Můžeme na něj nahlížet ne jako na debakl, ale jako na velký úspěch. Je důkazem toho, že s podobným programem lze uspět. A jisté je i to, že lze uspět i masověji.

Otázkou zůstává, jak dobře se s daným úkolem, jehož řešení rozhodně není tak triviální, vypořádá ČPS. Nahrává jí doba, znechucení velkým bratrem i současnou politikou. Ti u kormidel si pod sebou podřezávají větev pochybnými rozhodnutími, z nichž jmenujme pro ilustraci aspoň dvě.

Prvním je bezesporu rozhodnutí francouzského parlamentu o zákonu „třikrát a dost“, kdy vás mohou odstřihnout od internetu, nebudete-li sekat dobrotu (více najdete ZDE). Druhým je pak třeba rozhodnutí Ivana Langera krátkozrace prodloužit nákup softwaru od firmy Microsoft pro státní sektor. Technologie open source by přitom z dlouhodobějšího hlediska ušetřila velkou část výdajů.

Podobná rozhodnutí, výstupy a projevy současných výkonných orgánů jen podkopávají jejich důvěryhodnost. Právě na tomto faktu by měla, a vlastně musí, stavět Česká pirátská strana. Pokud chce uspět, může si ponechat recesistický název a černou vlajku, ale jinak musí vystupovat zcela seriózně. Další poetickou stranu naše republika nepotřebuje. Potřebuje logickou alternativu pro všechny, kteří nejsou spokojeni nejen s vládou naší, ale s celým směrem, kterým se dnes ubírá Evropa.