Omezují americké firmy množství stahovaných dat?

Mnozí uživatelé vysokorychlostního internetu u nás se brzy setkají s termínem „privacy policy“, který v této oblasti neznamená nic jiného, než omezení množství stažených dat. Jak je tomu v USA?

Evropské firmy většinou hned na první stránce smlouvy s uživatelem mluví o tom, kolik dat si za měsíční poplatek můžeme stáhnout, nebo naopak uploadovat. Ve Spojených státech je situace poněkud odlišnější.

Regulace po podpisu?

Jak kabel, tak i klasické DSL nabízejí bleskurychlé připojení, ale v poslední době je začíná mrzet, že na začátku množství dat nijak neregulovaly. K regulaci přistupují firmy různými způsoby. Provideři DSL většinou o nějakém limitu odmítají mluvit a ani v detailních smlouvách není o limitu ani slovo. Pořádnou informaci se nedozvíme ani na přímý dotaz, většinou se dočkáme mlhavého tvrzení, že v případě, kdy budou mít pocit, že se z našeho připojení hrne příliš velké množství dat, tak nám dají vědět. Cenově se totiž liší připojení soukromých domácností a připojení firem, takže pokud provider usoudí, že toho downloadujeme více, než je v kraji zvykem, prostě nás přepnou na podstatně dražší firemní tarif.

Varovné dopisy

Poskytovatelé internetového připojení přes kabel jsou většinou razantnější a k omezení sáhnou mnohem dříve. Ve většině případů dostane uživatel varovný dopis již ve chvíli, kdy jeho měsíční přenos dosáhne 100 GB. Tento limit se ale liší firmu od firmy a v řadě případů se limit pohybuje v rozmezí 5 až 50 GB měsíčně. Existují i extrémy povolující pouhých 250 či 400 (Optus Cable) MB. Některé firmy tuto hořkou pilulku alespoň částečně oslazují každým čtvrtým či pátým měsícem bez omezení.

Různé cenové možnosti

Některé firmy zase nabízejí několik cenových možností, taková kanadská společnost Bell Sympatico DSL nabízí levné připojení s limitem 2 GB, nebo dražší připojení bez limitu. Něco podobného nabízí i provider WOW.

Nejasné podmínky

Pokud bydlíme ve větších městech, můžeme si vybrat v nabídce celé řady firem a je pravděpodobné, že se budou výrazně lišit velikostí svého datového omezení. Pokud je ale v naší oblasti jediný provider, budeme se muset krotit. Problém je v tom, že vypáčit z providera informaci o limitu bývá kus života těžkého, např. Comcast poněkud mlhavě říká, že uživatelova aktivita nesmí přesahovat neobvyklou zátěž, přičemž to, co je považováno za neobvyklé, určuje provider. Varovný dopis zatím od této firmy dostává zhruba 1 procento uživatelů, kteří ovšem využívají až 28 procent všech přenesených dat.  Cox Communication zase mluví o 2 GB za den, což zhruba odpovídá dvěma zmenšeným filmům. Sprint sice také nemá oficiální limit, ale limituje alespoň některé funkce, např. jeho Newsgroups jsou omezeny na 1,5 GB za měsíc, a kdo tento limit překročí, dočká se nepříjemného překvapení ve formě zpomalení přístupu na 56 Kb/s za vteřinu.

Závěrem

Situace na americkém trhu je tedy značně nepřehledná, navíc další nejasnost spočívá v tom, že některé firmy počítají pouze downloadovaná data, zatímco jiné firmy do limitu započítávají data pohybující se oběma směry. A jelikož ve většině případů dělají firmy i na přímý dotaz mrtvého brouka, nevyplatí se ani často zmiňované čtení malého tisku, tj. důkladné studium stovek řádků nezáživného textu podepisované smlouvy.

25. 4. 2005

Autor: Václav Větvička