Kyberšikana a grooming

Je kyberšikana opravdu vážným celospolečenským problémem? Musí se týkat pouze dětí a mladých lidí? A můžete se i vy stát obětí groomingu? O některých negativních jevech spojených s rozvojem internetu se pokusíme říci něco více.

Kyberšikana je obvykle definovaná jako soubor metod vedoucí k vydírání, poškození či zesměšnění osoby prostřednictvím internetu. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím e-mailů, mobilních telefonů či instant messenger. Vyjímkou nejsou ani rozsáhlé a propracované kampaně, které kromě mailů nabízejí celé weby, soustavy blogů nebo videí na YouTube. (srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyberšikana ).

Cílem je (ostatně jako u běžné šikany) oběť zesměšnit, společensky zdiskreditovat nebo vydírat. Často může být spojena s šikanou „běžnou“ či groomingem, tedy snahou o získání osobních údajů a vylákání osoby do nějakého prostředí. Často mu může předcházet kontakt, jehož cílem je získat určité informace a jejich následné zneužití. Nemusí se jednat jen o obnažené fotografie, ale také o informace o zájmech, bydlišti, názorech,... Ostatně pro útočníky nemusí být špatným zdrojem ani jednoduchý monitoring digitálních stop za využitím e-mailové adresy, nicku či reálného jména.

Právě význam digitálních stop se poměrně často podceňuje – známe poučky, jako jsou - nesdílej, co sdílet nechceš, vystupuj pod přezdívkou nebo vyvaruj se toho a toho. Ale nic naplat, pokud si většina lidí bude udržovat nick pouze jeden, není těžké si zmapovat jeho komentáře, názory, zájmy a postoje a s těmito daty nějak pracovat. Prozradit člověka může zdánlivá maličkost – nick v diskusi pod článkem, registrace k nějaké službě či profil na Libimseti nebo kdekoli jinde, například v profilu Wikipedisty. Zkuste si zadat vyhledávání podle vašeho jména, mailu či nicku. Možná zjistíte, že Google má k dispozici často lepší data, nežli kvalitní detektivní kancelář.

A je potřeba počítat s tím, že personální agentury a firmy při přijímacích pohovorech budou s těmito daty stále více pracovat a lépe je analyzovat. Někteří autoři uvádějí, že téměř jediný rozdíl mezi světem internetovým a reálným je v tom, že ten virtuální má téměř dokonalou a téměř nekonečnou paměť. Jako poznámku pod čarou uveďme historii webů u Google či nesmazatelná data na Facebook. Podobných případů bychom pochopitelně našli nemálo.

Kyberšika – tvorba kampaně

Pokusme si nyní představit, jak taková rozsáhlá kampaň může probíhat. Předně, útočníci budou využívat internetových kaváren či nástrojů na maskování IP adres, takže jejich vystopování prostým porovnáním adres počítačů nepřipadá v úvahu. Organizátoři budou vhodně měnit i přístupové body a uživatelská jména, takže nebude zřejmé, kdo konkrétní za kterou částí útoku stojí. Právě tato anonymita může být jedním z motivů, které útočníky zbaví strachu z odhalení. Vyšetřování je náročné, není schopna ho obvykle zajistit škola ve spolupráci s rodiči, takže se do vyšetřování musí vložit policie. Ta bude těžko řešit běžné, banální přestupky, což opět nahrává útočníkům.

Poměrně klíčová je otázka globálního marketingu. Budou se snažit oběť poškodit na celém internetu, nebo zesměšnit jen v rámci užší skupiny osob. Druhá varianta je pochopitelně snazší, stačí vhodně rozšířit odkaz na web a není potřeba budovat nějaké SEO, registrovat weby ve vyhledávačích a katalozích atp.

Web dnes umí vytvořit opravdu každý, zvláště pokud užije nějaké „all in one“ služby jako je Google Sites či Webnode. Ty umožní vytvořit poměrně velkou zásobárnu textů, videí, fotografií i dalších materiálů. Vhodnou distribucí odkazu pak může být spam zaslaný z nově zřízené zcela anonymní schránky.

Pak již stačí jen psát pomluvné texty, nebo pomocí grafických editorů tvořit různé fotomontáže. Pochopitelného úspěchu se dočkají také videa na YouTube, zvláště pokud budou nějakým způsobem zesměšňující a parodující.

Vznik takového webu může trvat řádově několik málo minut, stejně jako úprava fotografií v běžně dostupných foto editorech. A to nemluvíme o způsobu nejsnazším - prostém spamování. Distribuce může být poměrně snadná a obrana veškerá žádná. Snažit se zajistit zablokování či smazání webu je zbytečné a neefektivní a jakákoli jiná aktivita taktéž zcela neúčinná.

Co tedy může útočníkům bránit v tom, aby svou snahu poškodit oběť realizovali, když náklady jsou minimální, riziko malé a účinek velký? Pokud pomineme slušné vychování a přílišnou primitivitu některých možných šikanujících, pak snad jen to, že existuje možnost silného protiútoku. Oběť se nemůže sama zachránit, ale to nijak nesnižuje její šanci to útočníkům vrátit (pokud jsou ji známi). Osobně považuji právě status „studené války“ za jeden z hlavních stabilizátorů a ochran proti většímu rozmachu kyberšikany.

Na závěr uveďme jen telegraficky několik možných konkrétních dopadů kyberšikany:

V červnu 2003 11-ti letá japonská školačka zavraždila svou spolužačku. Jako důvod policii uvedla, že jí štvalo to, co o ní šířila přes internet.

15letá Kylie Kenney cítila, že není úniku. Dvě spolužačky vytvořily webové stránky “Společnost za zabití Kylie,” vyhrožovaly jí a urážely ji…

Ryan Patric Halligan byl šikanován několik měsíců přes internet. Spolužáci tomuto 13-ti letému chlapci posílali zprávy, kde ho označovali za gaye. Nepřetržitě mu vyhrožovali, posmívali se, napadali ho, až nakonec v roce 2003 spáchal sebevraždu. Jeho otec říká, že už to Ryan prostě nedokázal snést.

Je zřejmé, že kyberšikana (obvykle splňující hned několik různých prohřešků proto zákonům) je velice vážný problém, proti kterému není jednoznačné a efektivní ochrany. Jedinou možností je snaha o nějaké výchovné působení rodičů a pedagogů, nejen v předmětech technického, ale také etického zaměření.

Seznam se bezpečně

Společnost Seznam přišla se zajímavým filmovým projektem, který v nejbližší době zamíří do všech českých škol (k vidění je na samostatné stránce). Nese název Seznam se bezpečně a vykresluje realitu českého internetového prostředí na základě konkrétních reálných událostí – příběh slečny, která byla znásilněná, jelikož se nechala umluvit ke schůzce na seznamce, obtěžování a vylákávání fotografií dětí kolem desíti či třinácti let, nebo příběh slečny, která se svým chlapcem sdílela obrazový materiál, kterým pak byla vydírána tak, až skočila pod vlak.

Při procházení jednotlivých příběhů nás může napadnout, že jednotlivci dělali zásadní chyby, problém řešili chybně nebo známé pořekadlo, že za hloupost se platí. A dost možná budeme míti pravdu. Otázkou ale je, zdali platí tito lidé za hloupost svou, nebo svých rodičů a pedagogů, kteří je na podobné situace z nejrůznějších příčin nedokázali připravit.

To, že si s nějakým člověkem udržuji po několik měsíců kontakt pomocí Skype a IP telefonie, mailů, Facebook či Twitteru, může u mnohých lidí vyvolat pocit jakési důvěry – znám jeho záliby, názory, oblíbená města nebo hudbu, vím, co dělal dnes i před měsícem. Respektive si myslím, že to vím. V reálném světě při takovéto míře sociálního kontaktu již většina lidí dokáže poměrně přesně určit míru nebezpečí a správně nastavit hranici důvěry, v tom on-line nikoli. Na internetu je předkládáno k věření to, co o sobě sdělím a pokud se chovám chytře, nezavdávám důvod k jakýmkoli pochybám.

Přitom stačí dodržovat poměrně jednoduchá pravidla a problémům groomingu se do velké míry může vyhnout. Jen je potřeba ona pravidla důsledně opakovat a ukazovat důsledky toho, co se stane, pokud je dodržovat nebudu. Právě v tom je mimořádný přínos tohoto filmu; na reálných událostech popisuje základní chyby, kterých se mohou lidé dopustit (a nemusí jim být kolem patnácti, tento problém může zasáhnout i daleko starší osoby) a současně představuje jednoduchá pravidla, která je vhodné dodržovat.

Seznam dokonce připravil jakési desatero bezpečného internetu, které stojí minimálně za přečtení:

1.   Nedávej nikomu adresu ani telefon. Nevíš, kdo se skrývá za monitorem.

2.   Neposílej nikomu, koho neznáš, svou fotografii a už vůbec ne intimní.

3.   Udržuj hesla k e-mailu i jinam v tajnosti, nesděluj je ani blízkému kamarádovi.

4.   Nikdy neodpovídej na neslušné, hrubé nebo vulgární maily a vzkazy.

5.   Nedomlouvej si schůzku na internetu, aniž by jsi o tom řekl někomu jinému.

6.   Pokud narazíš na obrázek, video nebo e-mail, který tě šokuje, opusť webovou stránku.

7.   Svěř se dospělému, pokud tě stránky uvedou do rozpaků nebo vyděsí.

8.   Nedej šanci virům. Neotvírej přílohu zprávy, která přišla z neznámé adresy.

9.   Nevěř každé informaci, kterou na internetu získáš.

10.  Když se s někým nechceš bavit, nebav se.

Některé body jsou jistě určeny především pro mladší uživatele (film je zacílen na základní školy), ale vzhledem k úrovni celkové počítačové gramotnosti u nás – a to nemám na mysli jen praktické schopnosti a dovednosti, ale celkovou schopnost manipulovat s IT, by se měla tato pravidla opakovat stále a všude.

Osobně mám pocit jisté nepatřičnosti, pokud sleduji program různých kurzů internetu pro matky s dětmi či seniory a nacházím tam jen technické kapitoly. Nemyslím, že by užívání internetu jako takového nebylo pro tyto cílové skupiny důležitou činností, ale snad ještě důležitější je výchova k etickým normám a pravidlům, která si každý „nový“ uživatel musí při vstupu do sítě nastavit.

Podobné kurzy mohou míti pak tragičtější dopady, než jejich neabsolvování a osobně bych doporučil výše uvedený film (nebo jiný dostatečně názorný a surový materiál) jako součást první hodiny každé podobné vzdělávací aktivity.

Grooming v nejrůznějších podobách představuje jeden z nejnebezpečnějších doprovodných jevů, které internet přináší, a které jsou naneštěstí často zanedbávány či bagatelizovány.

Internet tedy nenabízí jen pozitivní stránky, ale může, stejně jako jakýkoli jiný nástroj, být nebezpečnou a velice nepříjemnou zbraní, která se může kdykoli obrátit proti jeho uživateli, zvláště pokud své chování vhodně nekoriguje a nesnaží se problémům předcházet.

5. 6. 2009

Autor: