Jak se oživují virtuální mrtvoly

Maminka o sobě před lety prohlásila, že je virtuální mrtvola. Nepoužívala mobil (a zapřísáhle se bránila jeho pořízení) a nenáviděla počítač. Celou tuhle dobu pobírala jako něco, kam nepatří. Měla dost všech těch počítačů, které by nejraději zakázala. 

Ovšem jak se ukázalo, hlodalo to v ní. Přece jenom se jedná o paní s vysokou školou a dvěma postgraduály, která s počítačem, ač velmi nerada, musela zacházet v práci. Čím kdo zachází, tím také schází. Tak praví přísloví. Inu trvalo to, trvalo, ale nakonec nastaly okolnosti, kvůli kterým byl počítač vzat na milost. 

Ovšem chcete-li změnit světonázor, potřebujete k tomu argumenty. A jste-li starší a vzdělaní, potřebujete dobré argumenty. A maminka jeden takový, platný pro většinu seniorů, má. Je to něco, nad čím bychom se měli zamyslet, protože nám to zní nepochopitelně, jako z jiného světa. Jde o to, že doba je teď tak rychlá a nám přijdou počítače tak přirozené, že v zásadě nedáváme rodičům a prarodičům moc šancí, aby je mohli zvládnout. 

„Pomalu! Vysvětli mi to znovu a pomalu,“ říká mi maminka a já si vzpomínám na jakéhosi herce, jenž popisoval asi před patnácti lety svého malého syna uvyklého na Medvědy od Kolína, když mu pustil Toma a Jerryho. „Pomalu! Pomalu! Pomalu!“ To křičel jeho synek na postavičky, které se míhaly obrazovkou minimálně desetkrát rychleji než Rákosníček.  

Ten kluk byl jeden z posledních, kteří vyrůstali ve staré škole časů, kde všichni nikam nespěcháme, kdy jsme měli ještě trochu času se nadechnout, kdy jsme klidně přečetli doma dětem pohádku, protože to bylo to nejlepší. A neměli jsme internet. Pro naše rodiče může být tahle doba klidně vzdálená jako Mars. Ale šanci si zaslouží.  

Ovšem nebyla by to moje maminka, aby si ji nechtěla zasloužit nějakým extrémním způsobem. O tom, že rodičům nechám starý notebook a pořídím si nový, jsme mluvili déle než rok. Než jsem si jej pořídil, trvalo to. Než se shodou nepříjemných náhod dal používat a starý odložit, trvalo to ještě déle. Ovšem k Vánocům naši dostali staré Amilo, které budou mít na ten internet. 

Jenže do toho zasáhnul faktor jménem otec, který by připojení musel někde domluvit a zaplatit. Trvalo to měsíc dva, takže jsem stihnul odjet do Indie na tři měsíce ještě dříve, než se hrozba jménem internet snesla na dům mých rodičů. 

To ale moji máti zastavit nemohlo. Ta už se rozhodla, že e-mail se jí líbí a že když pořád (i z Indie) posílám něco na internet, měla by s tím vším pohnout. Ne, nebudu skrývat, že e-mail z neznámé adresy, v jehož předmětu bylo napsáno „Ahoj, synu“, mne na indickém subkontinentu velmi překvapil. 

Po rozkliknutí jsem nevěřil vlastním očím. Byl to mou matkou vlastnoručně napsaný mail. Bylo to ovšem bizarní. Zaprvé jsem znal její přístup k počítači. Zadruhé jsem vůbec nestíhal z toho, že mi píše z mailu svojí šéfové, protože „táta ještě pořád nezařídil ten internet a já nemám adresu“. Zatřetí formátování bylo tak veselé a hravé, že nebýt to moje vlastní matka, asi bych se musel smát. 

Vysvětlení ovšem bylo podáno. „Synu, píšu to tak, jak to jde, pořád mi to někam ujíždí, ale buď rád, že ti píšu aspoň takhle, když jsi mě to jinak nenaučil.“ A měl jsem to, byla to pochopitelně MOJE vina, což mi také bylo jasné hned, jak mail přišel. Tak. To by bylo. 

Tím začaly velice zábavné eskapády jedné starší paní s internetem, které jsem mohl sledovat na vzdálenost pár tisíc kilometrů (což bylo právě tak akorát, abych je v relativním zdraví přežil). Maminka postupovala jako v nějaké adventuře (ovšem o něčem jako adventura zajisté nikdy neslyšela). 

Maily přicházely dál, nejen s náhledem na dění doma, ale i s užitečnými informacemi a s viditelnými pokroky. Nejprve přišel vlastní e-mail, pak připojení doma. Do toho jsem se snažil maminku naučit na tu dálku aspoň pár základních věcí, které by jí její pouť mohly usnadnit. Přesto byly začátky těžké. 

Moje maminka (kvůli tomu, že jí nezaložili pořádný účet, ale schránku na seznamu) překonala za těch pár měsíců světový rekord v počtu ztracených, neodeslaných a smazaných mailů, který držela paní Bartáková se službou post.cz od roku 1997 (tehdy si pořídila připojení přes telefon, a kdyby všem volala namísto psaní, vyšlo by ji to rozhodně levněji). 

Bylo to neskutečné. Bizarní. Démonické. Odhaduji, že z toho, co mi za tu dobu napsala, jsem dostal tak maximálně dvacet procent. V naší konverzaci převažovaly zejména maily typu: „Tak jsem ti to všechno napsala a ono se mi to smazalo. Máš smůlu, potřetí to psát nebudu, ať si to trhne.“ Nu, smál jsem se. Bohužel mi takto občas nedorazily docela zásadní informace, které mi maminka přece určitě psala. Ale i tak to byla zábava.  

Zanadával jsem si kolikrát s ní, protože klient, který vás automaticky po zrovna ne dlouhé době odhlašuje, je v dnešní době zlo. Když jste navíc paní, která zápasí s myší i s klávesnicí, která od počítače odbíhá kvůli všemu možnému, udiví vás, že se na to nevykašlete a nehodíte to celé z okna.  

Ano, obdivuji svou matku, která z lásky k synovi dokázala přemoci nejen sama sebe, ale i seznamáckou schránku (kterou se jí někdo ošklivě pomstil, sama si to nezakládala) a vytrvala. Nejistými krůčky artritických nohou se šourá českým internetem a z virtuální mrtvoly povýšila. Vzhledem k pomalému kroku by si ji někteří mohli splést s virtuální zombií, ale ne. I tohle stádium už překonává. Zaslouží si jedinečný status. Je to prostě moje „internetová maminka“.