Komunitní weby a socializace studentů

Internet již není pouze akademickým prostředím k realizaci experimentů s počítačovými sítěmi, nebo prostředkem k výměně informací. Stále patrnější je jeho vliv na sociální chování osob, které ho využívají. Komunitní weby či sociální sítě představují významný celospolečenský fenomén, jehož důsledkem jsou změny v oblastech komunikace, socializace a nové etické problémy.

Úvodem

Na úvod se jen krátce zastavíme u definice pojmu etika.

Etika je disciplínou praktické filozofie. Jejím předmětem je lidské jednání. Jinak lze etiku definovat jako teorii mravnosti; soustavu názorů na mravnost a  systém mravních norem (viz. Slovník cizích slov). Etika je tedy praktickou disciplínou filozofie, jejímž cílem je říci, jakým způsobem se máme chovat. Je zřejmé, že v současné postmoderní společnosti nemůžeme hovořit o nějaké univerzální etice. Příkladem je utilitarismus pramenící s hedonismu, jehož zástupcem je například Peter Singer, který se netají tím, že podle jeho etického přesvědčení je správné zabít narozené postižené dítě. Svoji etiku mají pochopitelně křesťané podobně jako komunisté, liberálové či muslimové. Nelze tedy hovořit o jednotném etickém pohledu na problém.

Sociální sítě jako fenomén 21. století

Proces nástupu sociálních sítí je spojen s rozvojem internetu, jeho infrastruktury a dostupnosti pro širší okruh lidí. Prvopočátky lze hledat již v šedesátých letech, kdy se intenzivně rozvíjely diskuzní skupiny založené například na Unixovém IM Talk. Koncem osmdesátých let (1988) přichází finský IRC, který je stále ještě hojně užíván (i dnes) především IT odborníky. V devadesátých letech je pak patrný nástup modernějších IM, jako je AIM, ICQ a dalších. Tyto služby již nesloužily převážně odborníkům pro rychlou a levnou komunikaci při vědeckovýzkumné činnosti, ale začaly zajišťovat běžný kontakt mezi lidmi. V České republice můžeme o intenzivním nástupu internetu hovořit až kolem roku 1998.

S rozvojem rychlosti sítí i výkonu počítačů se začínají objevovat první sociální weby. Z počátku se jedná o nenáročné chatovací místnosti, postupně se přidávají seznamky, blogy, profily a mnohé další. V dnešní době staví komunitní weby na technologiích PHP či AJAX a nabízejí poměrně kvalitní zabezpečení dat, což byla v počátcích rozvoje značně problematická oblast.

Tabulka nejnavštěvovanějších webů (zdroj Alexa.com)

Pokud se podíváme na tabulku deseti nejnavštěvovanějších webů současnosti (viz. tabulka), uvidíme, že zde nalezneme Facebook, MySpace, Wikipedii, YouTube a Baidu, které lze označit za komunitní weby. Někde na pomezí by pak ležel Blogger.

Nárůst počtu uživatelů komunitních webů je enormní a blíží se exponenciále. Jen pro ilustraci uveďme, že loni v říjnu bylo na Facebooku v ČR registrováno přibližně 100 000 lidí, v lednu 2009 byl již ovšem jejich počet 250 000. Za tři měsíce zde máme nárůst o 150 % v počtu nových registrací. Jen jako poznámku na okraj uveďme, že v Česku se stále nejvíce daří Lidé.cz a Spolužáci.cz, tedy dvěma projektům společnosti Seznam. Facebook tedy není v česky mluvícím prostředí ani tradičním ani zdomácnělým produktem.

Projekty tohoto typu v sobě skrývají významný ekonomický potenciál, ale také prostor pro realizaci marketingových aktivit, předvolebních kampaní (např. přístup B. Obamy) či právě tvorbu sociálních vazeb a navazování nových kontaktů.

Kritika sociálních sítí

Mezi nejsilnější a nejčastěji zaznívající negativa sociálních sítí je považována především otázka ochrany soukromí. Jeden z nejznámějších komentátorů John C. Dvorak k tomu poznamenává: „ Osobně si myslím, že je to další zásah do soukromí. Nechci, aby někdo věděl, co čtu, na jaké pořady se dívám a další věci, které mohou být posuzovány pro hodnocení.“

Jinými slovy - řešíme problém, kolik toho můžeme o sobě na sociálních sítích říci, abychom nepocítili významné negativní následky. „Dívky, které v patnácti letech sdílejí své (více či méně odhalené) fotografie s kamarády, jistě mohou na vše zapomenout až do chvíle, než se o nich (o mnoho let později) na konkurzu o místo učitelky či ministryně dozví někdo kompetentní. Zatímco podobné věci by zůstaly ještě před deseti či dvaceti lety zapomenuty, dnes mohou představovat vážný problém. A nemusí jít jen o fotografie. Jistě neoceníte, když se váš budoucí zaměstnavatel dozví, že ještě loni jste jeho firmu považovali za zlodějskou a že byste si od ní nic nekoupili.“ (viz. nedávný článek na dsl.cz)

Další problémy mohou být spojeny s tím, že se sociální sítě stávají „zlodějem“ volného času. Ve Spojeném království zástupci studentské unie jedné univerzity požadovali zákaz přístupu na komunitní weby ze sítě university. Svůj požadavek obhajovali tím, že studenti posledních ročníků nemají dostatek prostoru k dokončení svých prací, jelikož ostatní studenti blokují školní počítače čistě kvůli návštěvám společenských sítí. (zdroj PC Word)

Neméně závažná kritika přichází od lidí, kteří se domnívají, že především mladí lidé budují své vztahy čistě virtuálně a nedokáží své plnohodnotné reálné sociální vazby uskutečňovat. Je velký rozdíl v tom, zdali s někým mám vycházet reálně nebo virtuálně.

Nové etické problémy a otázky

Jak již bylo naznačeno v kapitole třetí, mezi nové etické problémy bezesporu bude patřit hledání klíče, podle kterého bychom se měli chovat ke svým osobním datům, názorům a postojům. Snad ne proto, že by nás za ně někdo trestal jako v době totality, ale proto, že by mohly být známy za mnoho let a to poměrně širokému publiku. A je zřejmé, že lidské postoje, myšlenky i názory se postupně vyvíjejí.

V souvislosti s komunitními weby je neméně důležité téma svobody. Z pedagogického hlediska by mělo být nepřípustné, aby nějaký vyučující využíval nějakou sociální síť jako zdroj studijních materiálů či prostředek pro komunikaci. Není přijatelné, abychom nutili studenty k využívání těchto sítí. Role svobodné volby má být čímsi zcela výsostně soukromým. V současné době ale začínáme spatřovat trend, který je velmi znepokojující. Pokud se podaří službě Facebook udržet meziroční růst na hranici sta procent, budeme nuceni (v rámci kontaktu s druhými osobami) tuto službu používat také.

Facebook přestává být webovou službou, ale stává se sociálním prostorem. Umožňuje celé řadě osob kontakt, který by jinak nebyl možný; ať již z důvodů distančních či například imobility jednoho ze zúčastněných.

V tomto kontextu je potřeba začít zodpovědně uvažovat o tom, jakou mají v podobných službách roli jevy, jakými jsou demokracie, svoboda slova atp. v protikladu k zájmům provozovatele služby, jeho etickému přesvědčení. To se projevilo například při sporu o odstranění fotografií kojících matek. Proti sobě stojí přesvědčení provozovatele, že není výchovné, nutné či přijatelné, aby se na jeho webu objevovala odhalená ňadra kojících žen a na straně druhé jsou zde hrdé ženy, pro které je Facebook jediným prostředkem k udržování vztahů s okolím v době mateřské dovolené, a které vnímají své fotografie jako projev svého svobodného rozhodnutí a mateřské hrdosti.

Je zřejmé, že je možné najít další nové etické otázky, které s sebou přináší rozvoj sociálních sítí. Pohled čistě popisný či polemický ale není tím, co je z pohledu pedagogiky podstatné. Důležité je hledat cesty, jak studenty v hodinách informatiky a etiky seznámit s těmito problémy a jak je připravit na jejich zodpovědné řešení.

Otázka socializace

Jak bylo již výše naznačeno, sociální sítě s sebou nesou zcela nové etické problémy a potřebu hledat nové vzorce chování. První sociálně orientované weby ( u nás například xChat) byly založeny na písemné komunikaci. Téměř nikdo neudržoval svoji identitu trvale a běžně se užívalo přezdívek. Muži vystupovali jako ženy a ženy jako muži. V zásadě nikomu nebylo možné na otevřených chatovacích místnostech cokoliv věřit.

S rozvojem grafických rozhraní (API) a rychlosti sítí došlo k tomu, že čistě chatovací weby postupně přecházely do pozadí. Jejich roli převzaly Instant messaging, které se používají na komunikaci s lidmi, které známe. Ve webovém prostředí se stále více objevují stabilní identity (i formou přezdívek, ale za nimi známe konkrétní osobu) doprovázené sdílením videa, oblíbených internetových stránek, fotografií či plánem činnosti, aktuálními poznámkami atp.

Proces mizení anonymity je zřejmý a jasně patrný i v českém prostředí; diskuze pod články na Novinkách lze provádět pouze po registraci a každému je viditelné jméno a fotografie, podobná situace je také například u blogů na iDnes.

Zdá se, že přestává mít smysl hovořit o světě virtuálním a reálném. Dnes běžně existují sociální sítě zaměřené na získávání zaměstnání (například LinkedIn). Jinde lze vydělat ve virtuálním světě reálné peníze (Secondlife).

Pokud zvážíme poznámky týkající se etiky, pak je zřejmé, že stále méně je smysluplné hovořit o tady (svět reálný) a tam (virtuální). Je zřejmé, že přestává být výhodné a účelné si v sítích komunitního charakteru na něco hrát. Pokud se někdo chová zcela imaginárně, pak s velkou pravděpodobností nebude slavit úspěch.

Poměrně pěkně se ukazuje, že lidé mají v sociálních sítích úspěch úplně ze stejných důvodů, z jakých v běžném životě – jsou vtipní, inteligentní, chytří, trefní. A v zásadě není žádný důvod, proč by měl být někdo jinak úspěšný ve světě virtuálním, než je v tom reálném. Je pravda, že internet dokáže zakrýt určité nedostatky (například vady řeči, tělesný hendikep), ale ty dokáže silná osobnost dokáže poměrně rychle překonat i v běžném reálném životě.

Je tedy potřeba zdůraznit rozdíl mezi počítačovými hrami a sociálními sítěmi. Zatímco první mnohým osobám může kompenzovat psychické problémy či traumata, často slouží jako inspirace násilných trestných činů a disociálního chování, sociální sítě nic takového neumožňují.

Závěr

Zdá se býti zřejmé, že proces socializace probíhá velice podobným způsobem v sociálních sítích jako v reálném světě. Komunitní weby navíc umožňují komunikaci s lidmi z jiných jazykových, náboženských i kulturních okruhů, což může mít pro účastníky podobných aktivit velký přínos.

S jistou dávkou nadsázky by se dokonce dalo říci, při pohledu na sociodemografickou strukturu návštěvníků podobných webů, že naopak plný proces socializace se realizuje právě v tom, že je osoba schopna kvalitním způsobem navazovat vazby v prostředí reálném i virtuálním. Myšlenka se zdá být na první pohled možná příliš odvážná, ale uvědomíme li si, že nejznámější a nejprogresivnější Facebook má asi 175 miliónů uživatelů, je zřejmé, že proces virtuální socializace probíhá velice intenzivně.

Úlohou pedagogů má tedy být jednak upozornění na možná rizika chování v podobných sítích a jednak snaha žákům ukázat jejich možnosti pro osobní rozvoj, vzdělání a kulturní rozhled.

Je žádoucí, aby si edukátoři uvědomili, že komunitní weby nemusí představovat ztrátu času, ale mohou být prostředkem ke komunikaci a vzdělávání. Jako poznámka pod čarou by jistě mělo zaznít, že právě fenomenální Facebook vznikl jako komunikační projekt pro univerzitní studenty. Je potřeba si uvědomovat celou řadu rizik spojených s podobnými službami a důsledně na ně upozorňovat.

Vyučující etické výchovy by měli nově utvořeným otázkám věnovat jak prostor v hodinách, tak své intelektuální úsilí. Je zajímavé, že na česky psaném internetu nalezneme jen velmi málo článků, které by se právě těmito etickými problémy opravdu zabývaly.

To, co bude výsledkem teoretických úvah a diskuzí v etice, by se měli snažit prakticky realizovat ti pedagogové, kteří vyučují výpočetní techniku či informatiku. Jejich úsilí by mělo jít ruku v ruce s činností etiků, nikoli proti nim. Ač má být výuka co nejvíce praktická, jeví se jako nepřijatelné (zvláště při pohledu na licenční podmínky jednotlivých provozovatelů), aby byli studenti nuceni k zakládání či provozování některé ze sociálních služeb nebo dokonce k uveřejňování osobních údajů.

Pedagog by neměl žádné ze služeb nijak stranit. Je potřebné, aby v každé situaci zachovával striktně neutrální postoj. Jeho role by měla být nikoli agitační, ale moderační.

Facebook se stal nástrojem politického marketingu, o Twitter hovoříme jako o symbolu tzv. nové žurnalistiky. Při výuce věnované právě sociálním sítím tak nelze zapomínat ani na role mediální, občanské či multikulturní výchovy.

20. 5. 2009

Autor: