Jak zařídit schránku, na kterou by nikdo nepsal…

Teta má žlutý notebook od loňska a už před měsícem a půl si nechala domů zavést internet. Dokonce na něm umí i surfovat. Nepouští se nikam na hloubku, brouzdá se hezky u břehu, což je rozumné. Je jí přece jen přes šedesát a to, co ukrývají hlubiny internetu bývá dost často pořádně husté i na daleko zkušenější surfaře. 

Jenže nastal okamžik, kdy bylo potřeba tetě zřídit e-mailovou schránku, protože jí přes e-mail budou od poskytovatele chodit faktury. Takže jsem byl pověřen zbytkem rodiny, abych se úkolu chopil. 

S vervou mně vlastní jsem se k tetě přiřítil a začal jí vysvětlovat, že adresu bude mít na gmailu, což znamená, že za zavináčem bude gmail.com. Pochopitelně se jí nelíbilo, že tam bude nějaké gmail, ale položil jsem to jako jasnou a neměnnou věc, přes kterou nejede vlak. A bylo to tak dobře, protože zásadní boje teprve přicházely. 

„Co chceš mít před zavináčem?“ zavináče jsme probrali už minule, samotný termín prošel bez komentářů.
„Já tam musím něco mít?"
„Musíš. Právě svoji adresu, na kterou ti pak budou lidi psát.“
„Ale já nechci, aby mi někdo psal!“ 

Tak to mi vyrazilo dech. Najít protiargument na něco takového, to rozhodně není jen tak. „Ééééé… No, to potřebuješ, aby ti měla kam dojít ta faktura.“ Nakonec jsme se shodli na jménu tečce příjmení, bylo volné, ale předcházelo tomu asi tříminutové vysvětlování, že psát budou tetě jen ti lidé, kterým napíše sama, nebo kterým dá adresu. 

Další boj proběhl o heslo, protože teta si přála jako heslo jméno asi třicet let mrtvého psa. Dobré bylo, že měla jméno rozmyšlené už dopředu. Horší zase to, že pes se tenkrát jmenoval na pět, což je pro mailovou službu příliš krátké. Po chvíli přemýšlení jsme tetě do hesla dali dva mrtvé psy. Hezky za sebou. 

Je to už čtrnáct dní, ale zda teta poslala nějaký mail, nebo zda na nějaký odpověděla, zatím nevím. Zato jsem hned asi dva dny na to v tramvaji potkal jakousi mladou paní, se kterou přišla zcela náhodou řeč na jejího dědu z Volar. Bývalému panu lékárníkovi je dvaadevadesát a k Vánocům rodině vysvětlil, že nechce DVD přehrávač, ale rekordér, protože přehrávače jsou dnes zastaralá záležitost. 

Když jsem poslouchal, jak chrabrý děd posílá celé rodině ostošest esemesky a kredit si dobíjí v bankomatu, dojetím jsem zamáčkl slzu. Internet dědeček ovládá již řadu let a teď se akorát rozčiluje, že za ty peníze, co jim platí, je ta rychlost teda nic moc. 

Informace o tom, že existují i takoví mohykáni (děd například každý měsíc se svými nordicwalk hůlkami zdolává Boubín, a když se ho děti zeptaly, co by si přál k narozeninám, zamyslel se a vypálil na ně: „V Benátkách jsem ještě nebyl“), se mi čas od času od někoho dostanou. Potkat je není snadné, ale jediné takové setkání podává jasný důkaz o tom, že neexistují žádné počítačové a nepočítačové generace. Existují jen ti, co chtějí a ti, co nechtějí.