DSL – ano, nebo ne?

Náš americký dopisovatel si prakticky vyzkoušel možnosti a dostupnost DSL v kentuckém Louisville.

DSL se svojí nabídkou rychlého připojení k internetu je pro někoho, až dosud přivázaného k internetu kolísající rychlostí modemu a telefonní linky, jistě lákavou záležitostí. Koneckonců, kdo by nechtěl přejít na systém nabízející až 25násobnou rychlost připojení?

Stačí si jen vybrat

V kentuckém Louisvillu se na počátku všechno zdálo jednoduché, v podstatě si vybrat firmu, která by v oblasti domu systém nabízela, potom si už jen vybrat cenu a zaplatit. Nejdříve jsem se poptal u sousedů, jakou dosahují rychlost, neboť u DSL velice záleží na vzdálenosti počítače od centrální kanceláře. A potom hurá do toho. Jako obvykle, tak jednoduché to zase nebylo. Po pravdě řečeno musím ale přiznat, že jsem díky vrozené šetrnosti odmítl zavedení celého systému firmou, neboť mi jejich cena poněkud připomínala roční rozpočet některé z rozvojových zemí.

Nejdříve se ukázalo, že firmy sice nabízejí modem vlastní, ale většinou pofidérní kvality a ještě téměř vždycky zbastlený starý modem výběhové řady, ale pro zajištění kšeftu buď odmítají jiný modem použít, nebo nechají nešťastníky podepsat prohlášení, že v případě použití jiného modemu za službu neručí.

Udělej si sám

Nakonec jsem nevyměkl a nakoupil si celou výbavičku sám, což vzhledem k tomu, že jsem doma stavěl bezdrátovou síť pro několik počítačů, nebylo zase tak jednoduché. Nicméně s několika krabicemi jsem se upsal a začal systém skládat. První potíže nastaly ve chvíli, kdy se ukázalo, že mezi sklepem a prvním patrem je sice teoreticky jen pouhých 12 metrů, což by měl v dřevěném baráku systém hravě zvládnout, ale nebylo tomu tak a nahoře systém hledal připojení déle, nežli byl skutečně připojen. Následovala expedice do obchodu a zakoupení zesilovače signálu, když ani to nepomohlo, ještě speciální antény, která dnes krášlí obývací pokoj uprostřed.

DSL využívá stávajících telefonních linek, takže provrtávání zdí jako ementálský sýr se naštěstí nekonalo. Poskytovatelé těchto služeb si ale rafinovaně nechávají pro sebe, že teoreticky je sice telefon stále zapojený a DSL vlastně pouze rozděluje telefonní linku na dvě frekvence – pod 4 kHz nechává pro normální telefonování a vyšší frekvenci použije pro přenos dat – nicméně možnost telefonování po zapojení DSL nikdo nezaručuje. Když jsem se nemohl dovolat a začal firmu bombardovat dotazy z mobilního telefonu, nešťastník přiznal, že zhruba polovina lidí potíže nemá, dalším 40 procentům pomůže krabička připojená k telefonní lince a posledních deset procent si může trhnout nohou, protože těm není ani rady, ani pomoci. Naštěstí jsem se dostal mezi těch 40 procent, takže po dalších investovaných 30 dolarech jsem si mohl i zatelefonovat.

Potíže s ADT

Potížím však konec ještě nebyl. Na telefonní lince mám zapojený také systém ADT, který mi monitoruje dům jak v případě požáru, tak i vloupání. A ve chvíli, kdy dojde k přerušení okruhu, systém nejdříve volá domů a potom policii a hasiče. Provider DSL tiše podotkl, že firma nezaručuje, že mi systém ADT bude i nadále fungovat, protože systém prostě nenajde na telefonním připojení dostatečnou volnou frekvenci, případně bude fungovat jen v té chvíli, kdy celý systém odpojím ze zdi (samotné vypnutí počítače nestačí). A ať si to prý vyzkouším, třeba budu mít štěstí.

Následovala hodina telefonování a testování ADT, po příjemně stráveném čase, který jsem trávil hulákáním do telefonu, neboť testovaný systém celou hodinu s potěšením hodným lepšího cíle testoval také poplachovou sirénu, což vytočilo psa k hlasitému štěkání, se telefonní systém pochlapil a ADT funguje i nadále.

Nicméně systém již měsíc funguje k všeobecné spokojenosti, a pokud by se někdo zeptal, jestli po výše uvedených radovánkách DSL stála za to, odpověděl bych – jistě.

20. 4. 2005

Autor: Václav Větvička