Jsou Windows pořád ještě katolická?

Umberto Eco před více než deseti lety napsal úvahu o tom, jaké jsou operační systémy. Jeho pozornosti v té době neunikly počítače Macintosh, které brilantně srovnal s tehdejším operačním systémem MS DOS.

Tehdy, a snad si někteří laskaví čtenáři vzpomenou, byl DOS nejistým prostředím, do něhož se vstupovalo pomocí několika magických formulek (příkazů na příkazové řádce lépe opatřených příslušnými parametry) a náctiletí své rodiče i „učitele“ častěji učili než, že by vstřebávali informace. Na druhé straně stály zvláštní (drahé) počítače Macintosh, resp. Apple Macintosh, které byly vyhrazeny grafikům a které byly pro normálního člověka pátou dimenzí ve čtyřrozměrném světě. Už jen ovládání, jednotlačítková myš nebo grafické prostředí – to vše mělo pro „normální“ uživatele nádech něčeho unikátního.

V době, kdy oba systémy urputně bojovaly o své vyznavače (tedy ještě před nástupem Windows 95), vyslovil Umberto Eco úvahu, že počítače Apply jsou katolické na základě toho, že ke spasení (rozuměj například vytištění dokumentu) dojde víceméně každý, kdo se drží zavedených a jasných postupů – katechetismu. Experimenty se nekonají, protože jich není potřeba.

Naproti tomu DOS byl prostředím mnohem náročnějším, který pomáhali „zlidštit“ nejrůznější souborové managery a jiné utility, aby se nemuselo jít na dřeň příkazové řádky. Prostředím, ve kterém zdaleka ne každý dospěl ke „spasení“ a ve kterém strohost černé obrazovky skutečně mohla připomínat interiéry protestantských kostelů v německém Lübecku.

O pár let později velký Eco učinil krátkou poznámku, ve které odebral Microsoftu vedení protestantských sborů – předal ji Linuxu, a verzím MS Windows 95 a 98 předal úlohu charakterizovanou anglikánskou církví – navrch velkolepé obřady a uvnitř protestantský základ, který nějaký definitivní výsledek rozhodně nezaručuje.

Otázkou je, co by Umberto Eco psal dnes. Jakou historickou paralelu by viděl ve stávajícím stavu, kdy se vládnoucí Windows XP pokusila vytlačit novější verze Windows Vista. A přiznejme si, že v tom byly úspěšná jen do určité míry. A jestli by onen protestantský prapůvod viděl v operačních systémech dosud. Fenomén bezpečnosti totiž převzal dominantní úlohu a úspěšné zvládnutí úlohy nás začíná zajímat méně, protože ji považujeme za samozřejmost, než všudypřítomná nebezpečí. Paralely s dějinami náboženství jsou možná vyčerpány, tématem dne jsou bezpečné operační systémy, které maximálně brání zneužití počítače a dat v nich uložených.

Zvykli jsme si však tento problém neřešit, pravda párkrát jsme se museli spálit. Ztrátou nejednoho megabajtu dat jsme se učili, že ne každá disketa je nezavirovaná, ale to byly výjimečné případy. Dnes zapojíme počítač do sítě a do pár minut se objeví první útok. Nic vážného, jen to „někdo“ zkouší. Co se stalo, že jsme se vymknuli všem historickým paralelám? Nic víc a nic méně než to, že jsme se připojili na internet. Jsme všichni on-line a bráníme se představě, že by nás ta nesčetná řada výhod také něco stála. Problémy s bezpečností nechceme vnímat, nutí nám ji však média přes příklady zneužitých dat, vybraných účtů a zákeřných pedofilů – dlouho se neobjevil žádný případ pedofila, který by neměl doma rozhodně větší než malé množství digitálních dat, které prodával či jinak distribuoval.

Většina uživatelů však přesto nechce podobné problémy řešit. Spoléhá se na katechismy operačních systémů a automatických funkcí, které bývají nastaveny na „střední hodnotu“. Problém spasení tedy již není v úspěšném dokončení jakékoliv úlohy, jako je tisk nebo uložení souboru. Problémem je, jak se ubránit všudypřítomným svodům pekla a nedostat se do neřešitelných situací. Mění se to, co jsme považovali za důležité a navíc si to řada z nás nepřipouští. Objevují se noví proroci, které nikdo moc neposlouchá, možná přijde čas Nového zákona…

P.S. Tato úvaha samozřejmě vůbec nemá nic společného s tím, kdo a jaké víry (pokud nějaké) před počítačem sedí.

4. 4. 2009

Autor: