Internet prochází žaludkem

Jednou jsem seděl sám v práci. Jeden šéf měl dovolenou, druhý byl po vinném víkendu, třetí na jednání a sekretářka lehla s nějakou nemocí. Máme zde kuchyňku, napadlo mne v době oběda, mohl bych si uvařit. Jenže co?

Samozřejmě mne hned napadl internet. Lidi, co tam je receptů! Jenže když si jich otevřete víc naráz, zůstanete zmateni. Tedy alespoň já.

Třeba obyčejný guláš. Jeden radil cibulku osmažit dopředu, druhý vařit ji až ve vodě. Nebo rizoto. Jeden radil rýži nejdřív nasucho opražit, druhý dusit ji ve vodě tak dlouho, dokud nezměkne.

Ne ne, tudy cesta nevede, najdu si nějaké rychlé recepty, jídla, co jsou hotová za pár minut. Jenže ani tady se autoři receptů moc neshodovali. Co podle jednoho mělo trvat 15 minut, druhý odhadoval tak na hodinu. Jindy sice samotné vaření jídla by bylo i rychlé, jenže samotná předpříprava by zabrala dvě hodiny (a to nemluvím o fazolích nebo čočce, které musíte namočit den dopředu).

Čím dále jsem pronikal do těchto pro mne podivných diskuzních fór, tím více se ozývaly hlasy po bio potravinách. Nejlépe pěstovaných zde, v naší České republice, protože jen na zdejší půdu a potraviny jsme zvyklí, a brambory ze Španělska českému žaludku moc košer nebudou. Nebo dokonce banány nebo pomeranče! Nemáte z nich prý žádný efekt, protože české tělo tyhle africké nebo jihoamerické vitamíny prostě nezná – leda by vám vyrostl pomeranč nebo banán na stromečku v truhlíku doma na okně.

Díky tomuhle tomu jsem se dočetl, že nejen potraviny, ale i všechno další zboží, hlavně to vyrobené v Číně, je většinou tak či nějak závadné – hračky pro děti, oblečení, prostě jakákoliv čínská výroba.

Projel jsem jen tak zkusmo pár věcí, co jsem měl na stole, na sobě, nějaké ty hračky se tu také našly, protože tři z nás mají děti a ty se tu u nás v práci sem tam zastaví. Uvědomil jsem si hroznou věc. Kdybych bojkotoval všechny věci z Číny, stojím nahý uprostřed kanclu ve skoro prázdné místnosti. Skoro – lampička byla z Tchajwanu.

Vrátil jsem se raději k prvotnímu tématu receptů a začal vybírat nějaké to jídlo, a co bude potřeba. Jenže jsem narazil na stránku s éčky. To se nemělo stát! S hrůzou v očích a děsem na srdci jsem četl, jak které konzervační a přídavné látky, jež se označují písmenem E na začátku, způsobují hemoroidy (fakt se to píše hemoroidy, ne hemeroidy), rakovinu a dokonce impotenci!

Zběžně jsem projel těch pár věcí, co jsem našel ve firemní ledničce a ano, musel bych vyhodit skoro vše! Zoufale jsem seděl uprostřed těch věcí na kachlíkované podlaze. No nic, vzchopil jsem se posléze, najdu si nějaké čistě zeleninové jídlo, tedy recept na ně.

Při brouzdání jsem si ale všiml další věci – každý recept obsahoval jakési číslo a pro mne záhadnou koncovku kJ. Pak jsem zjistil, že jde o kilojouly. Zjistil jsem, kolik kilojoulů vydám při svém skoro nijakém denním pohybu. A kolik bych měl sníst. Tahle informace mne zaujala, protože obě čísla od sebe byla vzdálená jako Země od Marsu.

Tak já mám zhruba denní výdej 10 000 kJ? A jenom blbý kus chleba jich má tisíc? No ale, to není fér, přece! Začal jsem zuřivě hledat hodnoty kJ dalších potravin a ukázalo se, že jen málo jídel splňuje zadání nízkého příjmu kJ, záruku toho, že nebudete neustále přibírat.

Mé zoufalství nebralo konce. Pak zazvonil zvonek. Mrknul jsem na hodinky – strávil jsem těmihle kravinami dvě hodiny a můj hlad to nijak neuspokojilo. Zvonil na mne milý chlápek od PPL, který nám přivezl nějaké balíky.

Slovo dalo slovo a hodil mě v autě přes kopec do McDonaldu (Burger King byl tehdy vytopený). Ano, dal jsem si nakonec kalorické, globalizační jídlo, plné éček a kilojoulů. Ale aspoň něco jsem pro své zdraví udělal. U Meka se totiž nesmí kouřit, a tak jsem v průběhu oběda alespoň neinhaloval nepřímým, tedy pasivním kouřením, žádné další škodlivé látky... Kdoví, kde ty cigarety vůbec vyrábějí. Vsadil bych se, že v Číně.

14. 3. 2009

Autor: Jan Lipšanský