Jak jsem kupoval palubní lístek v Chennaii

Přitom obojí se dělá přes počítač, na obojí Indové vyvinuli rezervační systém, jen ten pro lodi nedali v plen prostému lidu, a proto je potřeba jet si pro lístek do přístavu. Protože jsem se rozhodl jet na Andamanské ostrovy, musel jsem do Chennaie, bývalého Madrásu, abych si ten svůj vybojoval. Doslova a do písmene. 

Kupodivu s busem na místo problém nebyl, ani s přesednutím na příměstský vlak v Chennaii, dokonce i ředitelství lodí jsem našel poměrně záhy. Tam mi ovšem řekli, že potřebuji tři kopie pasu a tři kopie víza. A tak jsem pro ně letěl. Když jsem je sehnal, pádil jsem zase zpět, kde mi dali číslo 18, řekli, že mají poruchu systému a že máme přijít ve dvě. 

Tak. Co teď. Nic nemůže být snadné. A to jsem se těšil, jak budu ve 4 zpátky. V poměrně dobrém rozmaru jsem přečkal ty tři a půl hodiny, co mne dělily od druhé a s veselou náladou jsem vrazil do čekárny, kde se ve dvě skutečně začali hemžit za okýnkem čičmundové. Když na mě zhruba přicházela řada (lístky ovšem stále nikdo neměl), stoupl jsem si k okénku a zíral. Na monitor. Na monitor pracovníka, který se před mýma vlastníma očima snažil 6x zadat datum 5. 4. namísto 5. 3., kdy odplouvá má loď.  

Poznal jsem to podle toho, že se snažil zadat neděli, a ne čtvrtek. Myslel jsem, že mě omyjí, když mu to konečně někdo ukázal a program ho pustil dál. Ale neradujte se. Pracovník vypisoval každé jméno asi hodinu a když si nevěděl rady, prostě rezervační program restartoval. Většinou po vyplnění celého formuláře. 

Vrchol všeho nastal, když zapomněl u jednoho jména vyplnit věk potřebný k pokračování. „Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra! Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra! Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra! Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra! Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra! Pane, musíte vyplnit věk posledního pasažéra!“ křičel jsem na něj z pouhého půl metru, zatímco jurodivý Ind klikal všude možně i nemožně.  

Co o tom ale ten běloch může vědět, že ano? Okolostojící hrozen Indů, kteří také čekali, na mě bezhlesně zírali. Pán za okénkem nakonec, jako by náhodou, dojel k okénku věku posledního pasažéra, vyplnil ho a… světe div se… pustilo ho to dál. V tu chvíli jsem málem omdlel, okolostojící Indové mi třásli rukou. 

Ovšem vyhráno nebylo. V předchozích krocích úředník překlikal, co neměl, a zase mu to nešlo dál. Co udělal? Restartoval program! To už mě skutečně málem vezli. Tohle snad není možné! To i moje teta by to vyplnila rychleji! 

Nakonec, nevím, jak se mu to podařilo (vím, sledoval jsem každé kliknutí a vyplnil bych to asi stokrát rychleji) se mu podařilo po hodině vyprodukovat prvních dvacet lístků. Teď jsem se jen modlil, aby zvládl i těch následujících pět, mezi nimiž jsem měl být i já.  

Pro jistotu jsem mu sdělil, že musím stihnout ještě dnes autobus do Tiruvannamalai, což možná zabralo. Možná pomohlo i to, že jsem mírnil relativně mladého Inda, pro kterého byly počítače zřejmě ještě abstraktnější záležitost. Celou dobu totiž vůbec nevzal na vědomí, že ten pološílený úředník zápasí na hranici svých psychických schopností (to vypadal, že tam dělá tak 15 let) a celou dobu na něj pořvával, že tady má ty dokumenty za sebe a manželku a že už může jet lodí taky. 

Vysvětlit mu, negramotovi, že ten člověk za okénkem brzo zkolabuje i bez jeho jekotu (a já nejspíš taky), mě stálo poslední zbytky sil. Nebudu vás napínat. Nakonec se to, po hodině a půl, podařilo. Úředník se snažil zachovat si tvář, stálo ho to poslední zbytky sil, já se snažil netvářit se nijak.  

Peníze jsem odpočítal naprosto přesně, abych předešel další pánově duševní námaze, počkal, až stoletá mašina přechroupe data a vyplivne lístek, sebral ho a na pokraji mrtvice se vypotácel do rozpálené Chennaie, abych se vypravil zpět do místa, kde přebývám. Anabáze s madráskou MHD už je zase další příběh, který si také nechám na jindy.