Otázky internetové etiky – pravdivost a důvěryhodnost

Pro většinu z nás je etika cosi zcela přirozeného. Od narození jsme byli vychováváni v tom, že krást se nemá, stejně jako lhát či podvádět. I přes to, že téměř každý čas od času zalže, máme v sobě podvědomý hlas, že toto bychom dělat neměli. Naše etické cítění není ničím vnějším, ale integrální součástí naší osobnosti, ač je zřejmé, že je kulturně ovlivněno. A zde již nastávají první komplikace. Je vůbec možné se shodnout na určitých pravidlech a etických normách v multikulturním prostředí internetu? Existují mechanismy vynucování těchto zásad? Proč bychom je měli dodržovat, existuje pro to nějaké zásadní motivace?

Již první otázka, která byla vznesena, rozhodně nemá jednoduchou odpověď. Ano, existuje zde poměrně značná kulturní diversita. Je velký rozdíl mezi tím, co považuje za přijatelné (a co naopak za zcela nepřípustné) Ital na straně jedné, obyvatel Jemenu, Číny či Mexika na straně druhé? A může se jednat o poměrně zásadní otázky – přípustnost lhaní. Pro křesťansky založeného Itala (alespoň kulturně) je lhaní čímsi špatným. Naopak mnohé arabské národy na lhaní lidem mimo komunitu nevidí nic špatného. Naopak je to ukázka toho, že jsme chytřejší než ti druzí. Podobně domorodý obyvatel některého z kanibalských kmenů jihovýchodní Asie nevidí na konzumaci lidí mimo kmen nic zlého, přejímá jeho sílu a zjevně ukazuje, že on a jeho božstva mají v daný okamžik navrch.

Zdá se, že jedinou přirozenou cestou je rozšířit okruh lidí, na které aplikujeme své normy chování (nelžeme, nepojídáme je apod.). Téměř žádný národ či kultura nepodporuje „špatné“ skutky vůči rodině. Pokud šířku „kruhu“ všichni rozšíříme na všechny příslušníky lidské rasy, pak nejen že přestaneme řešit problémy spojené s nacionalismem či rasizmem, ale získáme morální normativy, které budou v zásadě poměrně dobře kompatibilní.

Bylo by dobré říci alespoň několik slov k motivaci jednání podle etických norem. Pokud chodíme do kostela nebo věříme v Alláha, je situace velice jednoduchá. Naše náboženství si tyto normy do značné míry vynucují a jejich porušování hodnotí jako hřích. Nevěřící může namítat, že ho hříchy netrápí. Zde ale není argumentace o mnoho složitější. Etická pravidla se snažíme dodržovat proto, abychom spolu mohli žít dohromady. Je dobré se ve městech nevraždit, protože by to vedlo k jejich zániku, což je mimo náš zájem. Z života ve městě každý z nás těží určité výhody. Proto je dokonce rád, když někdo tato pravidla dodržuje a vynucuje. To je také důvod existence policie.

Zde se tedy dostáváme k poslední obecné otázce našeho úvodu, tedy k otázce ptající se po vynutitelnosti těchto zásad. A zde shoda rozhodně nepanuje. Na jedné straně je zde snaha některých států (např. Francie) odpojovat piráty od internetu. Logika věci říká, že je to velmi podobné snahám mezinárodního společenství nevpustit somálské piráty do vod severovýchodní Afriky. Přesto cítíme jakési pobouření z toho, že někdo zasahuje do našich osobních práv a zdánlivě anonymní činnost „surfování“ nám omezuje a monitoruje. Jako bychom ve světě internetu požadovali jiná pravidla hry než ve světě reálném. A to i přes to, že každý z nás je svědkem toho, že tyto dva světy jsou oba stále více propojeny. Jako by již neplatilo „zde“ a „tam“.

Zajímavé také je, že internet oživuje celou řadu otázek etického charakteru, na které jsme až doposud nemuseli hledat žádné odpovědi či tvořit postoje. Buď jednoduše neexistovaly, nebo jsme je nechali (zcela přirozeně) řešit za sebe jiné.

Následující text tedy má přiblížit několik vybraných oblastí, které se jeví autorovi jako komplikované. Výběr je čistě subjektivní a reflektuje tak spíše zajímavé oblasti, než celý prostor eticky kontroverzních či problematických témat.

Problematika pravdivosti a důvěryhodnosti

Nedávno se jeden komunistický poslanec nechal slyšet, že pravda je to, co se odhlasuje. Tento přístup poměrně zajímavě zapadá do diskuse tohoto tipu na internetu. O problémech s tím, která informace je na Wikipedii správná a která nikoli, jsme již psali. Zde se skutečně uplatňuje princip rozhodnutí o tom, co je pravdivé a co nikoli. Vše může fungovat velmi dobře a diskuse může přinést plodný výsledek. Problému se můžeme jistě dočkat ve chvíli, kdy je skutečnost počitkem subjektivním. Týká se to například názorů a vlastností politiků. Dříve jsme mohli čítat, že ten či onen člověk je populista. Dnes je vše obvykle ošetřeno formulací typu „Částí veřejnosti je považován za populistu“ (o Jiřím Paroubkovi). Je otázkou, zda je daná formulace o tolik lepší.

Internet je v oblasti internetových encyklopedií rozdělen na dva velké tábory. Jedni jsou „Wiki komunitní“ a druzí jsou do značné míry paternalisté. První upozorňují na právo každého člověka, na to, co je pravda. Jsou li si všichni lidé rovni ve své důstojnosti a důležitosti, pak je otázkou hlasování, co bude jako pravda označena (ač ne všichni mají stejný hlas). Paternalista výše uvedené argumenty jistě nezpochybní, jen poukáže na to, že ne každý může mít opravdu kvalifikovaný názor na odborné téma. Doporučil by tedy, aby o tématech odborných rozhodovali výhradně odborníci.

Zatímco léta předchozí byla ve znamení všeobecného paternalismu, což bylo způsobeno tím, že obvykle jen odborníci psali encyklopedie a výkladové slovníky, dnes se karta obrací. Zdá se, že v reálném prostředí Wikipedie mají více příznivců „Wiki komunitní“, ale to neznamená, že by názor byl většinově přijatelný. Paternalistickou je Britannica, Knol i další uzavřené encyklopedie.

K Wikipedii snad jen poslední poznámku. Obvyklý přístup „při čtení Wiki používat hlavu“ není úplně možný, protože ne každou informaci je možné snadno zkontrolovat a ověřit. Užívání této poučky je zřejmým poukazem na touhu po určitém paternalismu.

To, co jsme výše napsali, rozhodně není záležitostí pouze encyklopedií. Je to otázka obecné přístupu k informacím a datům. Problematický je paternalismus především v tom, že nikdo není sto dostatečně odborníka garantovat. Může se tak snadno stát, že špatný odborník bude daleko horší než komunita.

S problematikou pravdivosti souvisí obecný přístup ke zdrojům a nové definice toho, co je možné vnímat jako hodnověrný zdroj. Vzhledem k technologickému vývoji se zdá být neudržitelné, aby byl internetový odkaz v odborné práci brán oproti odkazu na knihu jako méněcenný, což se dnes stále hojně objevuje. Právě definování důvěryhodného zdroje by celou věc mohlo posunout výrazně dále.

Problém je i na straně tvůrců webů. Typickým příkladem může být Knol, který poněkud nedostatečným způsobem vyplňuje atributy v hlavičce zdrojového souboru, což výrazným způsobem zhoršuje možnost citace (spojování nadpisu a podnadpisu do <title>, neuvádění atributy „author“ v korektní formě apod. ). Jak citovat takový příspěvek dle norem je otázka, kterou by si Knol se svými ambicemi rozhodně měl položit.

Diskuse na tato témata probíhají, posun můžeme vidět také. Vše jde ale příliš pomalu a konzervativní cestou. Opět není těžké najít příklad; ISSN nezíská v ČR blog, ať má libovolně vysokou kvalitu. Stránky často výrazně méně kvalitní a odborné, ale „klasické“, ISSN získat mohou. Stejně tak nemůžete založit například fakultní Knol, který by ISSN získal. Rozdíl mezi ním a stránkami psanými dvěma adolescenty (či kýmkoli jiným) může být propastný.

 

V druhém díle se podíváme na otázky týkající se problematiky ochrany a nakládání s osobními údaji či otázkami svobody.