Číslo 69853568905 žije

Můj kamarád Alex je učitel. Těmihle dvěma ranami osudu (tou první je pochopitelně nešťastný výběr kamarádů) ovšem jeho potíže nekončí. Do třetice má taky strašně špatnou paměť na jména.

Přesněji řečeno nemá žádnou; nepamatuje si v podstatě nikoho krom dvou nebo tří nejbližších lidí (výčepní u Kulatý báby je Jarda a holka na dopravním inspektorátu je Kamila). Pamatovat si jména třikrát třiceti žáků je pro něj ovšem stejně absurdní požadavek jako pro běžného smrtelníka naučit se zpaměti seznam volně prodejných léků a udržovat tuto znalost aktuální.

Vzhledem k tomu, že je matfyzák a informatik, si ovšem výborně pamatuje čísla: telefony, piny, ajpiny. Žádné Pepiny ovšem v hlavě neudrží. Zpočátku se zdálo, že fenomenální paměť na číselné kombinace jeho problém s oslovováním žáků nijak nevyřeší. Když jsme ovšem na oslavě třetího měsíce jeho působení na jedenácté škole dali čtvrtou rundu, nadhodil jsem, ať si žákům řekne o čísla mobilů – ta si zapamatuje bez obtíží. Může je pak vyvolávat devítimístným kódem. Pokládal jsem to za docela povedený žert, zvlášť v kombinaci s vážným výrazem, s nímž jsem tu ptákovinu pronášel. A to byla zjevně chyba, protože Alex to za žert zjevně nepokládal.

Když tuhle inovaci další den zavedl, zdálo se, že všechny jeho problémy jsou vyřešeny. Čísla si s příslušnými tvářeni spojil po jediném přečtení; nezmýlil se ani jednou. Celý systém ovšem selhal na tom, že čísla svých mobilů neznali sami žáci – doposud to nepotřebovali. Alex se sice pokusil přimět je k tomu, aby se těch devět čísel naučili zpaměti, děti ho ovšem udaly ředitelce. Ta bez mrknutí oka přešla, že pedagog po čtvrt roce nezná jediné dítě jménem; naopak fakt, že v rozporu s nejnovějšími reformními trendy v českém školství nutí děti k pamětnému učení, ji rozzuřil do běla.

„To jste si, pane kolego,“ syčela na Alexe jízlivě, „spletl dobu. Časy bezduchého drilování jsou dávno pryč. Dost na tom, že ze strany žáků doposud vyžadujete vykání. Trpěla jsem vám dokonce i ten nesmyslný rozmar mít ve třídě kromě koberečků a skákacích míčů taky židle a lavice. Ale teď míra mojí trpělivosti přetekla. Dnes nutíte žáky biflovat se nesmyslné sumy encyklopedických znalostí, a zítra jim snad budete zadávat domácí úkoly. Ale abyste viděl, že jsem lidumilka, vyřešíme to protentokrát jen stržením osobního ohodnocení na půl roku.“

Alex byl zdrcený. Finanční ztráta byla citelná, šedesát korun se neválí jen tak na chodníku. Víc ho ale mrzelo, že jeho odvážný pokus jednou provždy překonat vrozený handicap zase vyšel naprázdno. Nemínil se ovšem vzdát po první porážce a hledal přijatelný kompromis. Spásný nápad ho osvítil při nevinné větě, kterou učitelé pronášejí už celá staletí: „Kdo chce něco říct, ten se přihlásí.“ (Naštěstí ho při ní neslyšela reformě naladěná ředitelka, už by si hledal dvanáctou školu.)

Už když vyslovoval poslední slovo, věděl, co udělá. No jistě, přihlašovací jména a hesla! Poučen předešlou zkušeností ovšem nejprve vyhlásil „třídní vzdělávací projekt na podporu rozvoje kompetencí v oblasti IT“, který invenčně nazval „Hustone, už nemáme problém.“ Každé dítě si zvolilo přihlašovací jméno a heslo („nick“ a „password“ – do projektu se zapojil i angličtinář). Kdo chtěl odpovídat, zvedl ruku a zahlásil svůj nick. (Nicky byly pro Alexe pochopitelně zcela bezvýznamné, protože pamatovat si „Lady Diana“ pro něj bylo stejně obtížné jako pamatovat si „Pavlína“. Z principiálních důvodů na nich ovšem trval.)

Důležitější bylo, že koho Alex vyvolal, musel zahlásit své heslo. Na bezpečnost hesla přitom kladl Alex vysoké nároky. Muselo mít nejméně 9 znaků, přičemž povinná byla kombinace velkých písmen, malých písmen a čísel. Písmena přitom nesměl skládat žádné smysluplné slovo, to by Alexe strašně mátlo. Pod těmito hesly pak můj kamarád žáky evidoval a v situacích, které to vyžadovaly, je jimi oslovoval. „AkhDFt509, jkuTCV883, koukejte se vrátit na konec fronty“, pokřikoval na předbíhající děti při dozoru ve školní jídelně. „Dojdi do kabinetu, 87thzNJi8, a přines mapu Austrálie,“ žádal jindy.

Celý systém fungoval skvěle. Tedy do té doby, než ředitelka vrátila Alexovi přehled žáků a jejich klasifikace před pololetní konferencí s pobavenou poznámkou, že patrně došlo k nějaké chybičce. Alex se na list zadíval, stydlivě se zapýřil a pak s omluvou opravil HZD799jHu na HzD799jHu. Ředitelka řekla, že každá legrace má svou mez, ať si odnese ten manuál k atomové elektrárně a řekne jí, co dostane na vysvědčení Anička Baláková. Alex se bezelstně zeptal, kdo to je.

Po třech měsících na podpoře se u Alexe projevily známky vážných psychických obtíží. Lidem ve svém okolí začal přidělovat jedenáctimístné kódy, v restauraci si objednává jídla jen podle pořadí v menu a přestal jezdit metrem, protože nemá čísla. Se školstvím definitivně skončil, ale docela slibně teď vypadá jeho konkurs na místo v divadelní šatně. Moc mu přeju, aby mu to vyšlo. 

Hjk8KJhGI67

31. 12. 2008

Autor: Petr Kukal