Nápady milovníka počítačů II.

O svém strýci jsem se zde již jednou zmiňoval. Technika mu není vůbec svatá a on si s ní dělá, co chce – a ne, že by technika vládla jemu. Tuhle jsem se za ním po cestě z Brna do Prahy opět zastavil.

Pro ty, kdo netuší, jaký je můj strýc, s prominutím, magor, odkazuji na první článek. Když jsem tam tentokrát od Naháče z dálnice D1 zajel, chtěl jsem spíš objet tu kolonu před námi, protože se zase před Prahou vysekal nějaký kamión.

Strýc mne uvítal s nadšením v oku, a hned mi ukázal set top box.

„Chápeš to? Ty blbouni mi sem dají tuhle krabici a jakože normální televizi vypnou. Jenže široko daleko nemáš jediný vysílač digitálního vysílání! To je mi ta krabička fakt na dvě věci.“

A skutečně – používá ji jednak jako podložku pod stůl, druhak jako těžítko. Začali teď, nuceně bez televize, více číst.

„Nebo tohle je magořina největšího kalibru,“ a ukázal mi Blu-Ray disk. „Dostali jsme nějaký testovací na nějaké konferenci,“ vysvětloval mi. „Ale co já s tím? Do DVD to nepasuje, do VHS už vůbec ne, přehrávače těchhle blbinek jsou drahé, a než se to v týhle zemi rozmnoží natolik, že budou ty přehrávače levnější jak basa piv, tak chytré hlavy vymyslí další, novější a úžasnější formát.“

Zamyšleně si ten disk chvíli prohlížel, než ho pověsil nad zahrádku jako strašáka proti vrabcům.

„Trošku mi to připomíná ty reklamy na prací prášky. Co chvíli se dozvíš, že jsou úžasné, úžasnější, nejúžasnější, ještě více nejúžasnější, a když jim začnou docházet superlativy, začnou si vymýšlet nová slova. Ale nikdy, nikdy prostě nejde dosáhnout vrcholu, kdy by ten prací prášek byl skutečně nepřekonatelný. Že by už nic po něm nebylo.“

Usadili jsme se v kuchyni u kafe a strýc pokračoval:

„Jako já ty firmy chápu, z něčeho žít musej. V sedmdesátých, osmdesátých letech byla jedna společnost, ta vyrobila dokonalý magnetofon, který byl prakticky nerozbitný a vydržel mnoho let bez výměny součástek. Ta firma zkrachovala. Nasytila trh a na opravách a náhradních součástkách se nemohla přiživit. Proto dneska všechno vyrábějí tak, aby po záruční době ten přístroj zkolaboval a musel sis koupit nový.“

„Náš táta je trochu paranoik,“ řekla teta, a pohladila strýce po šedivějících vlasech.

„Spíš realista, mámo. Podívej ta pračka od mladých. Záruka pět let. Co se stalo v šestém roce? Odešly důležité součástky, nešlo to opravit a pračka se musela koupit nová.“

„A co bys dělal ty na jejich místě?“

„Já bych na takový místa hlavně nelez,“ vykulil na mě strýc oči. „To nejsou místa pro normální lidi, když musíš myslet destruktivně. Kdy se ti co má pokazit... Zajímalo by mě, jestli třeba pro sebe si dokáží vyrobit něco, co vydrží dýl jak tři čtyři roky.“

Ale pak se podíval na DVD přehrávač, na ten Blu-Ray disk, který se velmi dobře osvědčil jako strašák na zahradě i během té krátké chvilky.

„No jo, asi nemají, když to ženou dopředu takovým tempem.“

Natáhl si nohy ke krbu, koukl druhým oknem ven do lesa a cítil se spokojeně. Sice kolem nás v místnosti byly jisté známky technického pokroku, ale ne vždy tak, jak byly zamýšleny. Například set top box nyní podpíral stůl v kuchyni, kastle od starého desktopového počítače sloužila jako plotýnka, zahlédl jsem i GPS navigaci, kterou strýc od kohosi dostal, jak visí v komoře mezi uzeninami (smysl tohoto jsem nepochopil, ale nechtěl jsem se strýce dotknout, když bych se na takovou triviálnost ptal), starou webovou kameru používal (protože měla kulatý tvar) na minikuželky, od nichž ztratil původní kouli, o té televizi, kterou pomaloval barvičkami, jsem se zmiňoval v prvním článku, s kuličkami ze starých počítačových myší hrával kuličky, tu hru myslím, z tiskárny udělal malou skříňku na nářadí...

Dali jsme si grog, ve vzduchu to zavonělo, a přikradla se vánoční pohoda. Záviděl jsem strýci. Protože on jediný dokázal zvítězit nad technikou.

A málokdo dnes tuší, že v podstatě docela nedávno dělal v jedné velké softwarové a hardwarové firmě na jednom z vyšších míst.

20. 12. 2008

Autor: Jan Lipšanský