Čas velkých a čistých emocí je zde

Emoce jsou to pravé ořechové pro každého uživatele (je jedno jestli světa nebo počítače). Právě emoce jsou to hezké, díky čemu prožíváme náš vyměřený čas tady na modré planetě alespoň trochu zábavně. A jak to jde dohromady s fejetonem pro DSL.cz? Velmi dobře. 

Letos to vyšlo tak pěkně, že trávím takhle hezky před Vánoci u počítače nějakých deset až dvanáct hodin denně. Mám možnost pozorovat, jak internet dohnal ostatní média a kampaně na něm jsou nápaditější, dojemnější, propracovanější a dárkovatější než kdykoli předtím. 

Reklamy dosahují dokonalostí, téměř z každé zobrazené stránky musíte oloupat balicí papír, abyste se k ní dostali, všude jsou svetry se soby, je to krása, jak to na nás dýchá i z toho monitoru, člověk se dojímá, div že tu slzičku nezamačkne, zkrátka Vánoce přicházejí úplně odevšad, ba ne, přímo se řinou, stříkají, překypují radostí a emoce bouří. 

Však se těšíme všichni. Jen si představte tu krásu, když manželka zvládne pomocí přesně zadaného odkazu koupit pod stromek tu novou grafárnu, co na ní pojedou i ty nejnovější hry. Jen si představte, jak ohromnou budete mít radost, když ji budete líbat a děkovat jí se slovy, že teď už to její účetnictví bude chodit přesně tak, jak má. 

To ovšem ale není zdaleka všechno. Vánoce jsou emocemi přímo prosáknuté. Na Boží hod přijde na návštěvu třeba starší bratr s dětmi, které v tom dojemném rozmaru posadíte za svoje PC, když už jsou jednou sakra ty Vánoce, že jo?, a půjdete si povídat s dospělými do obýváku (ten pocit, že už patříte do téhle kategorie a že jste to vy, kdo usazuje za monitor, je také takový povznášející).  

Rozšafně si povídáte a vůbec vám nepřijde divné, že ratolesti po chvíli vklouznou mezi dospělé a napjatě (a zase plni nepopsatelných emocí) poslouchají historky, o kterých by vás ani nenapadlo, že by je mohly bavit. Že by to byl ten duch Vánoc, který udělá z vyprávěnky o bývalém šéfovi vaší manželky nervák větší než šestý díl Harryho Pottera? Kdo ví, kdo ví, ale třeba jsou jen ty děti v tyhle dny těsně po Ježíškovi opravdu hodné. Visí vypravěčům na rtech a ani nedutají. Úžasné svátky. Tak to má být. 

Navečer se bratr s rodinou zvedne a vy s manželkou osiříte. Není to tak zlé, grafika už je zabudovaná, žena jde umýt nádobí (když jsou ty svátky, nemusíte to jednou dělat vy) a tak je chvilka pro testování (Mafie 2 už je na spadnutí, bude se to hodit).  

Nyní následuje střih a pozoruhodně krátká chvilka na to, abychom si uvědomili, jak rychle se mohou emoce proměnit z příjemných na děsivé. Je to zvláštní. V jednu chvíli je nám skvěle, ve druhé hrůzou nemůžeme mluvit, po zádech i po čele nám teče studený pot, krve by se v nás nedořezal, vlasy vstávají děsem na hlavě, zkrátka je vám na omdlení a nic z toho vám v daný okamžik ani neuleví, ani nepomůže. 

Nevíte, jakým způsobem to ti malí hajzlíci, které jste stejně nikdy neměl rád, protože jsou uječení, udělali, ale při zapnutí počítače vám bios tak nějak jaksi hlásí, že nemůže najít systém. 

Tohle by vás znepokojilo i v okamžiku, že by se to stalo vám během práce, ale ta hrůza, co všechno s tím mohli provést ti andílci... Ten děs z bezmoci, která vás za chvíli, až vyzkoušíte všechno, co budete moct vyzkoušet, a stejně vám to nebude nic platné... To je opravdu skličující. 

Pochopitelně že může být ještě daleko hůř. A bude. Hned jak si uvědomíte, že poslední zálohu jste dělali před prázdninami a teď jste ji odkládali, až bude po Vánocích a vy budete mít chviličku času. Nejspíš mezi svátky jste se k tomu chtěli odhodlat, přece jen té práce za půl roku jste udělali i doma dost, a to ještě nebyla řeč o manželce, která tu má všechna svoje data.  

A je nejhůř, protože jste si uvědomili, že manželka tu má (to, že se spíše hodí čas minulý - tedy měla - si nechcete už vůbec připustit) uložena všechna data, která by se sice vešla na flash disk, ale těm ona nevěří, a tak má všechno hezky na HDD, o kterém bios tvrdí, že ho vůbec nevidí. 

„Co se děje, miláčku? Je všechno v pořádku? Nepůjdeme už spát?“ ozývá se z vedlejšího pokoje a pot je zpátky s ještě větší intenzitou, protože ani kdyby vám včera u večeře zaskočila rybí kost a vy pomalu a bolestivě umírali s tváří v bramborovém salátu, nebylo by to horší než ztráta všech těch dat, které byly až do dnešního dne spolehlivě uloženy ve vašem počítači. Rozhodně by to bylo tisíckrát lepší, než jí vysvětlovat, že všechno je fuč. „Jak jako FUČ?!?!“ No prostě fuč. Miláčku. 

Tož já vám přeji šťastné a veselé a ať se vám nic takového nestane. A hlavně - stroje jsou jen stroje, ale Vánoce, kurnikšopa, Vánoce jsou tu jen jednou do roka!