Jak jsem kupoval žlutý notebook

Myslel jsem, že ve státní svátek budu mít trochu klidu, jenže se mi zase přihodilo něco. Nejprve jsem se vypravil koupit si nový HDD do notebooku, starý shořel. Pak jsem tam musel znovu. Pro žlutý notebook.

Pokud se ptáte, co jsem si to zase vymyslel, předesílám, že to nebyl můj nápad. Je svátek, šel jsem tedy na sváteční oběd ke své tetě. Teta žije sama se svým westíkem (to není Western Digital, ale West Highland White Terrier), a tak se musí navštěvovat, aby taky viděla nějaké lidi. I když třeba jen mě.

Oběd byl dobrý, dostal jsem kus masa, které jsem si mohl udělat po svém, pak jsme koukali na přehlídku v televizi a já vytáhl notebook, abych jí ukázal fotky. Na první pohled pohoda. Nu, ale tím to jen začalo. S myšlenkou koupit si PC si pohrává už dávno. Jenže neví, jestli u sebe může mít internet. Zapnul jsem wifi a zjistil, že je i bez antény v dosahu dvou vysílačů. Řekl jsem jí, že tu internet má. 

Znáte takový ten pohled člověka, který vám vůbec nevěří? Trošku to připomínalo první setkání Pátka s Robinsonem. Je fakt, že v tu chvíli jsem si připadal nesmírně opuštěně a sám. Sám proti tetinu zdravému rozumu, na který je veškerá technika krátká. Kdepak, na tetu si nepřijdou. 

„Jak to víš?“
„Zapnul jsem wifi.“
„Co že jsi udělal?“
„Zjistil jsem, že tu máš připojení.“
„Kde ho mám?“
„Ty ne, je ve vzduchu, počkej, najdu jejich vysílače.“
Pak jsem četl ulice, jestli jí to něco říká.
„Tam bydlí Stáňa.“ Oddechl jsem si, je to za domem, vypadá to na přímou viditelnost.
„Výborně, tak tam je internet.“
„Kde?“
„Někde okolo Stáni. Mají tam jeden z vysílačů.“ 

Nekomentovala to, ale z pohledu mi bylo jasné, že si myslí, že Stáňa kolem sebe žádný internet nemá. Dál jsem se snažil vysvětlit, jak je to s přípojkou. Pomohla analogie s telefonem, a to, že přijde pán a udělá to úplně sám. To zabralo. Dál se debata stočila ke kurzům pro seniory. Našel jsem jeden, který začíná 3. 11. v Břevnovské knihovně.  

„Jak víš, že je pro seniory? S mladejma já chodit nebudu.“
„Zadal jsem, že chci kurz pro seniory.“
„A bude to kvalitní? Kdo to pořádá.“
„Ta knihovna.“
„A jak to víš?“
„Píšou to tu.“
Protože cvikr už sice vynalezli, ale teta ho měla vedle v pokoji, musela mi věřit.
„Ale já tam teď stejně chodit nebudu, protože nemám ten počítač.“
„To není problém, tobě by stačilo něco do deseti tisíc. Bohatě,“ začal jsem lovit nějaké nabídky. Ukazovat je.

„Ale já chci, aby byl červenej.“
„Prosím? Proč má bejt červenej?“
„Protože chci červenej.“
„Designové modely jsou většinou o něco dražší a umí to samé.“
„Ale já chci červenej. Klidně si to zaplatím.“ 

Ukázal jsem, jak bychom lomili, kdyby se jejímu veličenstvu něco stalo, seřadil notebooky podle ceny a jel odspoda. Bylo mi jasné, že parametry notebooku jsou to poslední, o co tady jde. Na mě bylo jen pohlídat, aby to nebylo nějaké úplné šméčko.  

„Podívej, tady je jeden bílý...“
„Hezkej!“ nadechl jsem se v naději... „Ale bílý by se špinil,“ ramena mi poklesla. Klikal jsem dál. Vybavovaly se mi modely Ferrari, ale mám dojem, že ty jsou a byly vyšší třídy. Naprosto zbytečné. A červený Acer je pořád Acer.

„Hm, a co žlutý? Žlutý by být nemohl?“
„To jo. Jestli je hezkej.“
„Hezkej a malej, podívej, ale ne zas tak malej, abys na něm nic neviděla.“
„Jo, ten se mi moc líbí.“
„Jestli chceš, máš ho tu do hodiny.“
„A jak to uděláš?“ zase Pátek.
„Objednám ho a zajedu pro něj.“
„Dneska?“ míněn byl asi svátek.
„Jo. Jestli ho chceš, je tu hned, koukej, klidně ho objednám.“ 

Ano, nakonec jsme ho objednali. Parametry nejsou úplně takové, jaké by vyhovovaly mně, navíc za tu cenu mohlo být něco výkonnějšího, ale žlutej byl nejlevnější tenhle. Vzhledem k tomu, že bude sloužit k brouzdání po zpravodajských serverech, je to učiněné dělo. Žluté dělo. Podotknu jen tolik, že myš jsme vybrali červenou (přesvědčil jsem ji, že oranžová za 989 Kč je opravdu zbytečná), takže má i původní chtěnou barvu. Na něčem. 

Dostal jsem peníze a jel pro něj tam, odkud jsem k ní přijel. Připadal jsem si divně, ale to se mi v kontaktu s tetou občas stává. Až doma jsem zjistil, že je bez OS, ale vzhledem k tomu, že se mi doma válí dvoje okna bez využití, byl to problém minimální. Už funguje. Navíc je tak lehký, že ho klidně do knihovny odnese. Tam ji naučí, jak se brouzdá po internetu, počítačově ji zgramotní a tak vůbec. Ona si pak přečte tenhle článek a bude vymalováno. Rodina je prostě rodina. A víte, co je nejdůležitější? Že jsem to udělal hned. Jsem z obliga. 

P. S.: Tak jsem už zkusil, co vydrží baterka toho zázraku. Mají napsáno, že vydrží až dvě hodiny. Po hodině křičel, že chce do sítě, nebo se vypne. Slečinka. Na stranu druhou musím říct, že s tímhle strojem teta nebude potřebovat přímotop. Hřeje doslova a do písmene luxusně. Naštěstí ho bude mít na stole a nebude s ním nejspíš nikam chodit, takže bude pořád v síti – hřát a svítit.

1. 11. 2008

Autor: Richard Klíčník