O dopisech a mailech

Tento víkend se v Praze koná výstava Praga 08, což je výstava známek přímo světového formátu. Jen si to vezměte, o co my tu s tím internetem přicházíme. Copak to jde, nalepit na e-mail známku? Nejde.

A jaká je to škoda. Nevím, kdo z vás tu čte knihy Terryho Pratchetta, ale v jeho románu Zaslaná pošta dojde na placatém světě Zeměploše k vynálezu poštovních známek a kolem nich se vytvoří sběratelská mánie založená na kultu prvotisků, chybotisků, archů, sérií a dalších filatelistických „vychytávek“. Je to napsané tak, až člověk přímo touží nějakou tu známku mít (pokud je chcete vidět, zadejte www.discworldemporium.com). Navíc jsou to ceniny a lidé je mohou používat jako svého druhu platidlo.

Když si vezmeme, jak jsme na tom s komunikací (i když bleskovější než sám blesk), nezbývá nám, než cítit se trochu ošizeně. Ještě smutnější je to při představě, jak bude asi vypadat výstava poštovních cenin 21. století. Jediné, co mě napadá, že by se daly vystavovat chybové hlášky o nedoručených mailech, které rozhodně žádnou cenu nemají.

Nebo že bychom po pár desetiletích vytahovali staré řetězové dopisy, případně ty příšerné obrazové vtipy ve photoshopu upravených úchylných fotek, které nám čas od času někdo ZASE pošle (než ho zařadíme mezi spammery)? Takové to dítě, co má na hlavě hnusné chmýří, vykulené oči a dolíčky by se tam vyjímalo ve velkém formátu vedle nějakého žebráka s nesmírně vtipným nápisem na své žebrací tabuli. Schválně, je tu někdo, kdo tu zprzněné dítě ala skřet neviděl?

Naši vzdálení potomci by po výstavě chodili a říkali si, jací jsme to byli chudáci, že jsme se museli bavit takhle divně. I když kdo ví, co bude, až tu budou naši vzdálení potomci. Jisté však je, že známky tu byly a jsou a stále v sobě mají nějakou zvláštní přitažlivost. A určitě to nebude jenom ve známkách.

Co já vím, tak v Německu je teď hit psát dopisy na drahý dopisní papír drahým plnicím perem a zasílat je normální poštou. Je sice fakt, že v Německu byli vždycky divní (třeba starší paní tam teď zakládají kluby a jezdí na pletařské výlety vlakem – to bych jim přál tady, pokud už by jim klubko nikdo neukradl, bylo by špinavé, že by ten svetr nikdo nechtěl nosit), ale na tomhle možná i něco je. Taky to asi bude tím, že jejich germánská pošta bude možná o něco málo spolehlivější než ta naše česká.

Ale co s tím vším? Když už i napíšete hezký mail, dáte si záležet a použijete diakritiku i interpunkci, jedná se o delší slohový útvar, který členíte horizontálně i vertikálně, zkrátka se snažíte, aby se to dalo bez problémů číst, devalvuje vaši snahu vlastně už to, že dopis je odeslán jedním kliknutím myši! Žádný modrý Mauritius na mail nenalepíte, ani kdybyste se třeba na klávesnici stavěli.

Pro jistotu ani nechci uvažovat o tom, že na takový email vám klidně může přijít odpověď typu: Super, libi se mi to, napis pokracovani, mozna si to pak vytisknu. :-) a podpis. Ovšem může dojít i pouhé OK popřípadě doplněné vhodným LOL či WTF, záleží na znění vašeho dopisu. Jak na to vůbec nepomýšlím, rudne mi zrak a začíná to ve mně vřít.

Pochopitelně že jsou maily bezvadné a na rychlou komunikaci nezastupitelné (vynechejme instanty), ale není to ono a nikdy to ono nebude. Možná už zanedlouho bude počítač naše maily číst nahlas, ale ani tak se to nevyrovná kusu papíru, na kterém je rukopis člověka (byť po shlédnutí rukopisu některých IT expertů mi zrovna tohle vadí nejméně:)) oražený krásnou známkou za tolik a tolik peněz.

Na výstavu známek proto vyrážím zcela jistě a neodvrátí mne od toho, ani kdyby padaly pevné disky. Po napsání tohoto článku jsem dokonce tak rozpálen, že si tam možná koupím nějakého toho Mauritia a pokud budou mít nějaký hezký dopisní papír, tak i ten (jediný, co tu teď mám mi dala z pomsty kamarádka a jsou na něm TeleTubbies). Pak se zamyslím, kdo z mých přátel si zaslouží ručně psaný dopis a možná mu ho napíšu.

Mohl bych dokonce zkusit napsat příští fejeton vlastní rukou do dopisu a poslat ho do DSL na důkaz toho, jak si svého zaměstnavatele vážím. Vsadím se, že by mne za to měli více než rádi... A co vy? Zkusíte to taky? Hned po výstavě?

13. 9. 2008

Autor: Richard Klíčník