Naprostá ztráta identity

Kamarád, kterého znám léta už jen pod jeho nickem z ICQ, mi tuhle poštou posílal jednu knížku. Málem jsem balíček odmítl, protože jméno odesílatele mi nic neříkalo. A přitom šlo jen o občanské jméno toho mého kamaráda z ICQ, jež jsem prostě totálně zapomněl.

Všímám si toho už delší dobu, že ztrácíme identitu. Něco jiného máme napsané v občance, teda občanském průkazu (tedy, pokud čtenáři tohoto sobotního sloupku už splňují požadovaný věk pro vydání tohoto kusu plastiku), ale zcela jinak se prezentujeme navenek.

Naším občanským jménem nás zná jen finanční úřad, sem tam i další úřady, případně před volbami si naše jméno někdo vytáhne z databáze, a jistě, zapomněl bych na cílenou reklamu do schránek.

Ale pro rodiče jste třeba Míša, na ICQ vystupujete jako Brumla, na Skype máte přihlašovací jméno Kulička a e-mail jste si založili jako brundibar@nejakyfreemail.cz. Případně používáte jeden nick celý život, a pod tím vás lidé také znají a tak vás oslovují, ale jak se skutečně jmenujete, nakonec netuší nikdo.

Zkuste si sami, pokud je vám nějakých –cet let, vzpomenout na jména svých spolužáků třeba z gymplu. Možná jste s některými v kontaktu právě přes Skype a znáte je jen díky jejich přezdívce, ale jak se jmenují ve skutečnosti? Hlavně ty holky, co se vdaly?

Jenže ta ztráta identity není jen v těch přezdívkách. Jsme ztraceni i před známými, kteří by se s námi chtěli spojit. Třeba proto, že neznají náš nick. Nevědí, že se vyskytujete na ICQ pod jménem Popelka.

A druhou věcí je, že se díky hromadnému rušení pevných telefonních linek ztratila jakákoliv možnost dohledat na vás kontakt.

Sám jsem se tuhle snažil najít svého kamaráda z Brna, teda ze štatlu. Jeho pevná byla zrušena. Tudíž jsem přišel o možnost dohledat si ho přes telefonní seznam, i když znám jeho poštovní adresu, ale číslo ne.

Na ICQ i Skype jsem zkoušel různé kombinace jeho jména, ale neuspěl jsem, a protože ani nevím, jestli někdy měl nějakou přezdívku, tak bylo zbytečné zkoušet tuto možnost vyhledávání.

Nakonec jsem přes jiného známého mého kamaráda, na něhož jsem ještě někde kontakt vyhrabal, a funkční, získal mobilní telefon na kamaráda. Jenže znáte to – lidé mění mobilní telefony a čísla tak jednou za dva roky, takže ani toto číslo nebylo funkční.

Zkusil jsem v zoufalství jeho jméno a příjmení zadat do Googlu, jenže mi to vyplivlo hromady firemních kontaktů a pak seznamy státní správy.

Kamarád je pro mne zkrátka ztracený, protože ani nevím, jestli se nepřestěhoval, jak tehdy vyhrožoval, tudíž mu nemůžu poslat ani dopis. Leda jako detektiv si někdy do Brna výlet udělat a poptat se sousedů v okolí.

Pak mi došlo, že takhle ztracený mohu být i já pro mnohé své dřívější kamarády. Ti se mi mohou snažit dovolat na moje bývalá mobilní čísla, ale firemní, kde už nepracuji. A netuší, že z času na čas napíšu nějaký ten sloupek sem na DSL.cz. Třeba vlastně ani netuší, jak se skutečně jmenuju občanským jménem (jestli zrovna nedělají na finančáku).

Tím bych vlastně mohl sloupek elegantně zakončit, ale všiml jsem si tuhle ještě jedné věci, která se k naprosté ztrátě identity lehce vztahuje. Když jezdíte po Praze, potkáváte turistů ze zahraničí více, než je někdy zdrávo. A tihleti turisti samozřejmě fotí.

Jenže čím dál více mne překvapuje, co fotí. Ne Pražský hrad. Ani Vyšehrad, natož Karlův most. Fotí si třeba, jak jedou ve vlaku metra – pěkně detail bez rušivých pozadí. Nebo jak jedou na schodech metra, které jsou podle mne naprosto stejné, jako schody do metra v Londýně nebo Paříži. Fotí se v McDonaldu ve Vodičkovce, který má interiér skoro stejný jako McDonald v pařížské čtvrti La Defence.

Mně to přijde jako zbytečné fotky. Když vyrazím kousek za Prahu a vezmu si s sebou palmu v květináči, můžu nafotit snímečky jakože z nějaké dovolené tímhle způsobem taky. Pak pár rozmazaných foteček z „hotelového“ pokoje a mám hotovo.

I to mi tedy přijde jako ztráta identity – zahraniční turisté si v Praze fotí to, co mají doma, a přitom si snad ani neuvědomují, že půjde o nejnudnější kolekci snímků na světě. Tyhle mohly vzniknout kdekoliv, jsou anonymní, anonymní stejně jako některé mé kontakty v ICQ či Skype.

A přitom ve skutečnosti to originální, ti originální lidé (a místa) jsou někde nenávratně ztraceni. Stejně jako já pro ně.

Naším občanským jménem nás zná jen finanční úřad, sem tam i další úřady, případně před volbami si naše jméno někdo vytáhne z databáze, a jistě, zapomněl bych na cílenou reklamu do schránek.

Ale pro rodiče jste třeba Míša, na ICQ vystupujete jako Brumla, na Skype máte přihlašovací jméno Kulička a e-mail jste si založili jako brundibar@nejakyfreemail.cz. Případně používáte jeden nick celý život, a pod tím vás lidé také znají a tak vás oslovují, ale jak se skutečně jmenujete, nakonec netuší nikdo.

Zkuste si sami, pokud je vám nějakých –cet let, vzpomenout na jména svých spolužáků třeba z gymplu. Možná jste s některými v kontaktu právě přes Skype a znáte je jen díky jejich přezdívce, ale jak se jmenují ve skutečnosti? Hlavně ty holky, co se vdaly?

Jenže ta ztráta identity není jen v těch přezdívkách. Jsme ztraceni i před známými, kteří by se s námi chtěli spojit. Třeba proto, že neznají náš nick. Nevědí, že se vyskytujete na ICQ pod jménem Popelka.

A druhou věcí je, že se díky hromadnému rušení pevných telefonních linek ztratila jakákoliv možnost dohledat na vás kontakt.

Sám jsem se tuhle snažil najít svého kamaráda z Brna, teda ze štatlu. Jeho pevná byla zrušena. Tudíž jsem přišel o možnost dohledat si ho přes telefonní seznam, i když znám jeho poštovní adresu, ale číslo ne.

Na ICQ i Skype jsem zkoušel různé kombinace jeho jména, ale neuspěl jsem, a protože ani nevím, jestli někdy měl nějakou přezdívku, tak bylo zbytečné zkoušet tuto možnost vyhledávání.

Nakonec jsem přes jiného známého mého kamaráda, na něhož jsem ještě někde kontakt vyhrabal, a funkční, získal mobilní telefon na kamaráda. Jenže znáte to – lidé mění mobilní telefony a čísla tak jednou za dva roky, takže ani toto číslo nebylo funkční.

Zkusil jsem v zoufalství jeho jméno a příjmení zadat do Googlu, jenže mi to vyplivlo hromady firemních kontaktů a pak seznamy státní správy.

Kamarád je pro mne zkrátka ztracený, protože ani nevím, jestli se nepřestěhoval, jak tehdy vyhrožoval, tudíž mu nemůžu poslat ani dopis. Leda jako detektiv si někdy do Brna výlet udělat a poptat se sousedů v okolí.

Pak mi došlo, že takhle ztracený mohu být i já pro mnohé své dřívější kamarády. Ti se mi mohou snažit dovolat na moje bývalá mobilní čísla, ale firemní, kde už nepracuji. A netuší, že z času na čas napíšu nějaký ten sloupek sem na DSL.cz. Třeba vlastně ani netuší, jak se skutečně jmenuju občanským jménem (jestli zrovna nedělají na finančáku).

Tím bych vlastně mohl sloupek elegantně zakončit, ale všiml jsem si tuhle ještě jedné věci, která se k naprosté ztrátě identity lehce vztahuje. Když jezdíte po Praze, potkáváte turistů ze zahraničí více, než je někdy zdrávo. A tihleti turisti samozřejmě fotí.

Jenže čím dál více mne překvapuje, co fotí. Ne Pražský hrad. Ani Vyšehrad, natož Karlův most. Fotí si třeba, jak jedou ve vlaku metra – pěkně detail bez rušivých pozadí. Nebo jak jedou na schodech metra, které jsou podle mne naprosto stejné, jako schody do metra v Londýně nebo Paříži. Fotí se v McDonaldu ve Vodičkovce, který má interiér skoro stejný jako McDonald v pařížské čtvrti La Defence.

Mně to přijde jako zbytečné fotky. Když vyrazím kousek za Prahu a vezmu si s sebou palmu v květináči, můžu nafotit snímečky jakože z nějaké dovolené tímhle způsobem taky. Pak pár rozmazaných foteček z „hotelového“ pokoje a mám hotovo.

I to mi tedy přijde jako ztráta identity – zahraniční turisté si v Praze fotí to, co mají doma, a přitom si snad ani neuvědomují, že půjde o nejnudnější kolekci snímků na světě. Tyhle mohly vzniknout kdekoliv, jsou anonymní, anonymní stejně jako některé mé kontakty v ICQ či Skype.

A přitom ve skutečnosti to originální, ti originální lidé (a místa) jsou někde nenávratně ztraceni. Stejně jako já pro ně.

6. 9. 2008

Autor: Jan Lipšanský