Touha závisláka po internetu v Tunisu

Poté, co se již mí rodiče v mé skoro rodné vísce na jihu Moravy rozhoupali a pořídili si internet, takže mé závislosti učinili zadost, čekala mne letos další prubířská zkouška mé závislosti.

Když mi žena sdělila to sladké tajemství, že letos poletím k moři s naším starším synem (a s její maminkou) do Tunisu, udivilo ji mírně, že nesdílím žádnou radost ani nadšení.

Když jsem si trochu zagoogloval, zjistil jsem, že mé obavy jsou oprávněné. O tom, že by zrovna v místě pobytu měl hotel internetové připojení nestálo nic ani na oficiálních stránkách tohoto hotelu, ani na stránkách cestovní kanceláře, a nakonec ani v diskuzních fórech.

Jeden optimistický příspěvek však tvrdil, že v městečku kousek od hotelu údajně někde vedle supermarketu nějaký internet mají. Nu což, snad jej nezrušili.

Pro jistotu jsem si na obou mobilech zprovoznil všechny možné služby, jež bych mohl v souvislosti s internetem v zahraničí využít, pokřižoval jsem se, vzal si uklidňující prášek a nastoupil do letadla.

V tuniském dusném parnu a horku, když nám místní animátoři zatancovali, jsem našel na pultu hotelové recepce povzbuzující indicii – předpověď počasí na tom kusu papíru byla vytištěna zcela určitě přes internet! Druhý pohled mne již zklamal – předpověď někdo vytiskl asi čtyři pět dní zpátky.

Na přímý dotaz jsem dotaz přímou odpověď – internet na hotelu není, připravuje se již pár let, že by tu zanedlouho mohl být. Ano, kdysi dávno slyšeli, že někde ve městě údajně nějaký internet je. Kdo položil ten papír s předpovědí počasí na recepční pult, to oni netuší, protože tak brzy ráno do práce nechodí.

Herdek... Zlákal jsem tchyni a synka na procházku blízkým městečkem hned první den, avšak i když jsem se rozhlížel na všechny strany, později již zoufale, ne a ne tu kýženou budovu internetové kavárny najít.

Ano, za ruku nás brali různí prodejci místních šuntů, kteří se nám snažili prodat skoro vše za přemrštěné ceny a odradilo je pouze, když jsem si trval na přemrštěně nízké ceně. To pak hodili šuntem o zem, naštvali se, křičeli něco jako že se na to prodávání mohou – píp – a že jsme všichni jedna stejná pakáž zlodějská. Jediné, co tihle dobří lidé nenabízeli, bylo připojení k internetu. A alkohol, protože byl pátek.

Až teprve čtvrtý den pobytu jsem se vypravil do městečka sám, abych v jednom jediném okamžiku osvícení zjistil, že skoro každý den jsme okolo té kavárny chodili! Posuďte sami – vidíte ji tady na té fotce?

Tak já vám to místo trochu přiblížím. Už?

Nu a pro ty, co snad stále nevidí – celkový detail.

Jenže tím mé útrapy nekončily. Vešel jsem dovnitř, místnost tak tři krát tři metry a v ní sedm počítačů, slušně pozdravil tu paní, pokuřující vodní dýmku, sedl si vedle dřevěného stolku s počítačem ke svému dřevěnému stolku na dřevěnou židli. Před sebou jsem měl moderní počítač. Vedle mne seděl stařík s dlouhým vousem a pařil nějaké hry. Když ho to přestalo bavit, vstal a šel prodávat losy (nemyslím zvířata losy, ale výherní lístky).

Počítač měl i Windows, Internet Explorer, jen ta klávesnice byla nějaká divná – říká se jí AZERTY, zjistil jsem později, a jde o pozůstatek z koloniálních dob, kdy tu měla hlavní slovo Francie.

Tak proto se mi při otevření MSIE Google i všechny ostatní stránky načítaly ve francouzštině! Dokonce se MSIE pokusil mnou otevírané české stránky překládat do francouzštiny. Nakonec Gmail a ICQ se mu podařilo otevřít normálně česky, ale psaní na klávesnici mi vyvolalo na čele pot, protože všechny klapky byly někde úplně jinde, takže jsem po čtvrt hodině své snahy odpovědět na mejly vzdal, projel jsem si své zápasy na Hattricku a šel pryč – samozřejmě po zaplacení.

V Praze jsem pak zjistil, že spousta holčiček, tedy dospívajících slečen, co také bydlela v tom stejném hotelu před námi, zakládá na internetu blogy, kde se vyznávají ze své lásky k animátorům, těm mladým, krásným tuniským chlapcům, co tam celý den baví hosty. Uvádějí na sebe kontakty, aby se jim tuniští chlapci ozvali.

Je mi těch zamilovaných dospívajících slečen líto. Asi nejsou na internetu závislí jako já, tudíž netuší, že ani Habib, ani Salim jim nikdy přes internet neodepíší, i kdyby třeba nakrásně chtěli.

9. 8. 2008

Autor: Jan Lipšanský